Václav Havel, 20. 1. 1988, Prague, Czech Republic

Metadata

Location Prague, Czech Republic
Date 20. 1. 1988
Length 27:48

Watch and Listen

Full video (mp4, 27 min)
Preview video (mp4, 1 min)
Audio track (mp3, 36 min) Show player
×
0:00
0:00

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Jacques Rupnik: Jak byste popsal Chartu? Je to lidskoprávní organizace, politický klub?
Václav Havel: Charta 77 vznikla počátkem roku 1977, vstoupila do života jako hnutí za lidská práva. Spojili se v ní lidé nejrůznější, intelektuálové i dělníci, nekonformní mládež, spisovatelé a i bývalí politici a lidé prostě rozmanitých politických názorů, kteří se mohli sejít na bázi takové jakési vzájemné tolerance, vzájemného respektu a kteří se mohli shodnout na té nutnosti tedy zasazovat se za dodržování lidských práv, to znamená jak těch mezinárodních paktů o lidských právech, Helsinských dohod a podobně. Nicméně v těch podmínkách, v nichž žijeme, zcela nutně, kde neexistuje svobodný otevřený politický život, zcela nutně ta moc pochopila tu Chartu okamžitě jako jakousi politickou opozici. Uběhlo 12 let od té doby, co Charta vznikla, Charta existuje dodnes, dneska je to nejstarší hnutí za lidská práva v celém sovětském bloku, a samozřejmě za tu dobu se leccos změnilo. Především se změnilo to, že jelikož Charta je jediný nějaký alternativní subjekt společenského dění v Československu, tak nutně se stává partnerem oficiálních politiků různých politických stran, mírových hnutí, ekologických hnutí, je vyhledávaná žurnalisty a vlastně nabalila na sebe mnoho funkcí, které v západních zemích plní desítky různých organizací s profesionálními aparáty a sekretariáty a kancelářemi, tak ta Charta, to jsou lidé, kteří jsou zaměstnáni jako domovníci a topiči a podobně, protože většinou přišli o svá povolání, pokud to byli třeba intelektuálové, a musí tedy plnit tyto všechny rozmanité role. V tom tedy doznala za těch 12 let ta Charta jakési změny ve svém postavení, nicméně stále se drží toho základního, že tedy je to hnutí za lidská práva a vydává dokumenty, kde sleduje v různých oblastech společenského života, jak jsou tato práva dodržována, respektive nedodržována.
Jak moc důležité bylo, že aktivita Charty je veřejná, že jména signatářů jsou veřejná.
Ten význam té Charty někdy lidé přicházející ze Západu nedovedou ihned a dobře pochopit, protože jsou zvyklí na to, že význam nějakých politických hnutí, stran nebo organizací se měří počtem stoupenců, voličů, a zdá se jim, že Charta, která má 1 300 signatářů, je jakési mikroskopické tělísko, které nemůže ovlivnit politický život v této zemi. Já si myslím, že v totalitních poměrech je všechno trošku jinak. Tady opravdu nezáleží na počtu stoupenců, ale i kdyby byl jenom jeden chartista, tak ten význam té práce je spíš v tom, co dělá, než kolik jich je. A opírá se o takovou jakousi, tedy ta Charta se opírá o takovou jakousi tichou přítomnost v tom společenském vědomí, o ty různé tiché sympatie, a ta moc to ví. A zdá se mi, že hraje roli dosti důležitou, jako takový jakýsi úběžník, k němuž se lze vztahovat, jako takové sice mezní postavení, které není následovatelné širokou populací, aspoň v současné době, které ale svoji nezastupitelnou roli tu hraje a v tom společenském vědomí žije a ten význam nepochybný má, ale je dost těžko měřitelný nebo mapovatelný a rozhodně není zjistitelný nějakým počtem veřejných podporovatelů, nebo příslušníků, nebo tak.
Můžete popsat nějaké formy postihů, které se Charty dotkly?
Během těch 12 let ta moc, respektive policie vystřídala snad všechny dosažitelné druhy represí. Tou jaksi krajní alternativou je zavírání, mnozí z nás strávili různá léta ve vězení, vyhazování ze zaměstnání, nejrůznější způsoby šikan, v jeden čas dokonce se objevovaly i takové teroristické útoky na jednotlivé chartisty. Často jsme mívali a i dodnes občas máme takzvané ostrahy, to znamená, že stále nejméně tři policisté jsou se mnou, jsou před dveřmi bytu, občas nepouštějí lidi dovnitř, občas nepouštějí mě ven, takže mám cosi jako domácí vězení. Kdykoliv někam jdu, tak jdou se mnou. Legitimují každého, s kým se pozdravím nebo s kým mluvím. Různě omezují můj pohyb. To je jedna z takových forem, ale těch forem je strašně moc. Ta policie prostě má vlastně vliv na všechny instituce a organizace v zemi. Ten vliv není legální, není v žádném zákoně zakotven, ale k jakémukoliv řediteli podniku nebo úřadu když přijde tedy státní policie a řekne mu: „Musíš udělat to nebo ono, vyhodit člověka ze zaměstnání a to,“ tak prostě poslechne, protože ví, že kdyby neposlechl, tak by ho pravděpodobně jeho samotného stihly další sankce po stranické linii nebo podobně. Čili ta škála těch perzekucí byla rozsáhlá. Nicméně přeci i v tom se cosi změnilo. Jednak dnes už jsou ty represe mírnější relativně, než byly třeba počátkem 80. let. A jednak jakýmsi způsobem se i ta policie i ta moc sama unavila za tu dobu, nějak si na tu Chartu zvykla, prostě bere ji tak, jako že je to takové nutné zlo, které tu existuje. A co nesnáší, je, když Charta překračuje takový ten už vyjetý způsob práce, na který si ta moc zvykla. Když zkouší něco nového, nebo nové formy práce, nebo podobně, tak to vždycky je ta policie velmi nervózní a proti tomu různě vystupuje.
Co pro Vás osobně znamenají zkušenosti s Chartou 77 za posledních 10 let?
Ta zkušenost s tou Chartou a s mým angažmá v ní byla pro mě všestranně důležitá, i jako pro spisovatele. Nebyly to lehké doby, byl jsem ve vězení čtyři roky a podobně, zkusil jsem si s tím své, ale přesto toho nelituji. Snad mě to nějak i lidsky obohatilo a porůznu jsem to využil i ve své nejpůvodnější profesi, ve své práci, což je tedy psaní divadelních her nebo psaní různých článků a esejí.
Jak důležitá je Charta 77 pro běžný lid a pro českou společnost?
Já myslím, že taková ta část obyvatelstva, část populace, která se zajímá o obecné věci, úplně všichni se třeba vůbec o to nezajímají, nemusejí o to zajímat, ale ta část, která se o to zajímá, tak ta především sleduje české vysílání zahraničních rozhlasů, odkud se pravidelně dozvídá o práci Charty, ty dokumenty, které Charta vydává, už jich je asi 400 od jejího vzniku dodnes, ty dokumenty tam bývají čteny v těch stanicích, nebo je o nich referováno. A to lidé vědí, to registrují a prostě v tom povědomí té společnosti to žije. Moc lidé jaksi neprojevují veřejně nějaké sympatie, to prostě cítí jako cosi nebezpečného. Nicméně já se přesvědčuji na každém kroku, že to povědomí o té práci je veliké a je nad všechna tedy naše očekávání. U docela takových nahodilých obyčejných lidí, s nimiž tam či onde přijdu do styku, vždycky znovu se tedy o tomto přesvědčuji, a dokonce vím, zjišťuji, že někdy oni vědí víc než já, protože já nemám čas to rádio pořád poslouchat. Takže v tomto ohledu si myslím, že ta společnost, nebo aspoň ta důležitější část společnosti, která vlastně vždycky dělá ty dějiny, ví o Chartě dost.
Říká se, že hlavním rozdílem opozice v Československu a v Polsku je kontakt mezi intelektuály a dělníky.
Mezi Polskem a Československem jsou samozřejmě velké rozdíly, dané spoustou různých historických faktorů a podobně. Uvědomme si například, že Polsku byla jaksi komunistická vláda vnucena, nikdy si ji Polsko nezvolilo. U nás byly v roce 1947 nebo 1946 svobodné volby, kde dostala komunistická strana 37 %. A i tento fakt, což zase mělo mnoho různých důvodů, a i tento fakt způsobuje, že prostě ty země mají trochu jinou, jsou v trochu jiné situaci. Hraje tu roli i význam církve a tak. A hlavní rozdíl dnes je asi v tom, nebo byl donedávna v tom, že to, co zde žije ve společnosti spíš jenom jako vědomí, jako nějaký duchovní fakt, to se v Polsku projevilo veřejně v podobě masového hnutí odborového svazu Solidarita. Něco takového se v Československu nestalo. To neznamená, že ta společnost nemá na tu vládní politiku podobný názor jako polská společnost. Jenomže dík mnoha a mnoha různým historickým podmínkám a okolnostem se nestalo to, aby se to proměnilo v takto masové společenské hnutí, v tom je tedy velká diference. Jinak bych ale neřekl, že ta diference je třeba v tom, že tam se spojili intelektuálové s dělníky a u nás nikoliv. Ta Charta opravdu nechce být nějakou intelektuálskou organizací a není jí. Většina těch signatářů jsou mladí lidé, dělníci z různých městeček a míst Československa. A samozřejmě ale, že tu práci, psaní dokumentů a podobně, to nemůže dělat každý, nemá na to třeba vlohy, nebo neumí to, nechce to dělat, čili to dělají spíš tedy ti intelektuálové, vědci, žurnalisté. Ale rozhodně bych neřekl, že ta Charta je nějaký intelektuální klub nebo něco takového.
Nedávno se uskutečnilo vícero kontaktů mezi československými a polskými disidenty - je to něco nového a jak důležitá jsou tato nová pouta?
Je to paradoxní, ale neexistuje pouze železná opona mezi Západem a Východem, ale existuje snad ještě železnější opona mezi jednotlivými východními zeměmi. My ty kontakty, my tu jakousi solidaritu a příbuznost našeho myšlení a příbuznost našich problémů cítíme dlouho velmi dobře – Maďaři, Poláci, Čechoslováci, obyvatelé NDR. Nicméně ty praktické kontakty jsou velmi komplikované, ale přesto jsou a existují, a dokonce v poslední době se rozvíjejí. Maličkatý příklad z nedávné doby – před několika dny vydala Charta výzvu ke všem Evropanům, aby se solidarizovali s Rumunskem, kde prostě je zima a kde není světlo, a na 1. února udělala takovou výzvu, aby všichni Evropané se pokusili jeden den třeba žít v přítmí a netopit anebo omezit ten svůj hmotný standard jako výraz jakési solidarity s tím trpícím Rumunskem. A dostal jsem dneska zprávy, že už to podepsalo 350 Maďarů, kteří udělali v Budapešti zvláštní tiskovou konferenci a všichni se připojili k této výzvě Charty, připojují se i Poláci a Rumuni, co jsou v exilu. Prostě takovéto solidární akce vznikají. A s těmi Poláky my máme styky už dost dlouhého data, už v roce 1978 jsme se sešli s Michnikem, Kuroněm, Lityńským a dalšími tehdejšími členy KORu, jsme se sešli na Krkonoších, to jsou taková dramatická setkání na hranicích, protože oni se musejí zbavit své policie, my se musíme zbavit své policie. Nedávno v srpnu jsme měli další schůzku, tam nás bylo asi 30, Bujak a Kuroń a představitelé Solidarity a Charty, a vydali jsme takové velké komuniké. Tam jsme byli asi 8 hodin, natočili jsme o tom videofilm. Bylo to, je to vždycky komplikované, to musíme jít mnoho hodin nějakým pralesem na nějaké místo, kde ty hranice nejsou střeženy, a ta domluva, jak se domlouvat, je složitá, to nemůžeme užívat my našich telefonů, oni jejich telefonů a tak. Nicméně existuje to a v těch samizdatech navzájem si vydáváme svá díla, Michnik vychází u nás a je čten, a naopak vím, že tam vyšly moje statě a knížky, a dokonce moje hry tam hrají v tom paralelním divadle takovém bytovém. To povědomí té jednoty a příbuznosti je velmi silné, ty konkrétní akce jsou komplikovanější, ale i ty jsou.
Konec filmového záznamu
Proč byl z Vašeho pohledu normalizační proces v Československu důkladnější a z hlediska režimu úspěšnější než v Polsku?
To je velmi složitá otázka a mnoho různých věcí na to mělo vliv. Dost důležité je, že tato země byla vlastně přepadena a okupována Sovětským svazem, což se v Polsku nestalo. A to byla situace svým způsobem velmi dramatická. Na druhé straně ten sebeosvobozovací proces společnosti nebyl jen rok šedesátý osmý. To byl proces, který od konce 50. let trval a rozvíjel se, a pražské jaro, ten osmašedesátý rok, byla jenom politická dohra čehosi, co se už dlouho dělo v duchovním životě. Smyslem okupace pak nebylo jen vyměnit politbyro nebo vyměnit vládu, ale zastavit celý tento dlouhý proces. A to bylo provedeno neobyčejně rozsáhlým čištěním všech struktur, jaké nemá, myslím, v žádné zemi sovětského bloku obdobu. Tady nejen že byly desítky tisíc reformních komunistů vyhozeny ze strany a všichni tajemníci až do nejnižších rovin vyměněni, že celá politická pyramida moci byla vyměněna, ale především to byl pokus o naprosté zastavení toho duchovního života. Všechny ústavy, univerzity – tolik zakázaných spisovatelů nikde jinde není a vědců, co nemohou dělat svou práci. To všechno bylo provedeno velmi důkladně a velmi rozsáhle. A po tom vzepětí společenském toho pražského jara a po tom dramatickém zážitku okupace ta společnost byla jakoby unavena, zklamána veškerou politikou, veškerou ideologií a lidé s vládou jakoby uzavřeli jakousi dohodu, že oni se nebudou starat o věci obecné a o politiku, zavřou se do svých bytů a pokud toto udělají, že je vláda nebude moc obtěžovat. Na základě takovéto jakési společenské smlouvy nebo kompromisu se pak mohla ta takzvaná normalizace rozvinout. To byla první polovina 70. let, kdy byla společnost atomizovaná, frustrovaná, skeptická, apatická, byla zahnána do takového útlumu, stavu jakési totální apatie a nevíry v nic. Od té doby se leccos změnilo, ale to je samostatné téma.
Často popisujete ten systém jako totalitní. Avšak ve srovnání s mnoha jinými režimy se zdá jako méně násilný, velmi výjimečně používá otevřené násilí. V jakém smyslu dnes zůstává totalitním?
Já osobně tomu pojmu totalitní systém rozumím tak, že to není systém založený pouze na přímém násilí mocenských složek, to znamená policie a armády. V různých zemích třetího světa tu a tam bývají převraty pravicové, levicové, které mají charakter diktatury mocenské skupiny, která má pod placem armádu a policii. Zmocní se vlády a nepřipustí k vládě někoho jiného, dokud zas někdo jiný neprovede další puč. Ten totalitní systém je něco jiného. On totiž zasahuje rafinovanými a komplikovanými a nepřímými způsoby všechny oblasti života společnosti. Normální klasické diktatury, nebo takzvané autoritativní režimy vždycky zasahují jen určitou oblast, ale totalitní systém musí ovládat všechno – hospodářství, duchovní život, privátní život. A má vybudované složité a obsáhlé mechanismy, jak celou společnost proniknout skrz naskrz a donutit ji, aby na něm participovala, protože kdo je ten, který ten systém udržuje při životě? To jsme do jisté míry my všichni. Už tu není jen nějaká skupina vládnoucích a ovládaná společnost, ale podařilo se ten princip totalitní moci rozprostřít na celou společnost a proniknout do chování každého občana. To je, myslím, hlavní rozdíl. Bylo o tom hodně napsáno a já sám jsem se pokoušel o tom svého času psát v různých esejích a zkoumat, v čem to vlastně je. Je to dost komplikované a mnozí lidé ze Západu to těžko chápou. Přijedou do Prahy, nevidí tady žádné bitky na ulicích, že by policajti někoho honili s pendreky, nebo někdo demonstroval. Je to spořádané město, lidé normálně žijí, nakupují v obchodech, trošku to je všechno chudší než na Západě, zboží je méně a tak, ale jinak není nic pozorovat. A ti návštěvníci si říkají, na co si vlastně stěžujou, co se jim nelíbí. To by poznali teprve, kdyby se toho života museli účastnit, ne ho jen pozorovat jako turisté. Museli by být někde zaměstnáni, být v každodenním unavujícím styku s byrokracií, kde každá maličkost vyžaduje nesmírné množství energie, aby člověk něčeho pro sebe dosáhl, museli by tady žít, a pak by pochopili, v čem to je.
Byly zde tři hlavní pokusy změnit totalitní systém, v roce 1956, 1968 a v letech 1980–1981. Každý byl úplně jiný, ale ani jeden z nich se nezdařil. Co zbývá, jak z toho ven, jakým způsobem, co dál?
Myslím, že s odstupem času se zdá, že od kronštadtské vzpoury přes maďarskou revoluci, chruščovovskou oblevu, pražské jaro, éru Solidarity a gorbačovovskou éru, tedy že všechny pokusy buď revolučně, nebo reformně ten systém změnit, mají základní společný jmenovatel a tím je, že společnost potřebuje volněji dýchat, potřebuje přirozenou pluralitu duchovní, politickou a hospodářskou, bez níž hospodářský život stagnuje a nefunguje. A požadavky, které se objevují v těchto vypjatých mezních historických okamžicích, ať jsou to jakkoli rozmanité procesy, ty základní požadavky jsou identické. A to je potenciál života, který není natrvalo potlačitelný. Jakým způsobem se dál a znovu budou tyto přirozené nároky života proti té totalitní moci, která život znásilňuje, prosazovat, to samozřejmě nevíme. Jedna z cest je, že pod tlakem krizových jevů a přirozených intencí života ta moc sama jakoby se stávala osvícenější, že něco infiltruje do té moci samé. To jsou ty reformní procesy dirigované shora, jako je například současný Gorbačovův reformní politický kurs. Jiné jako Solidarita v Polsku naopak vznikají na základě zřetelného tlaku zdola na tu moc. Možná že k nějaké opravdu důsažnější a trvalejší změně může dojít, až se zkombinují všechny tyto věci dohromady, ta osvícenost mocných a zároveň i masivní tlak společnosti a mezinárodní vlivy. Já nevím, nejsem futurolog a nedovedu si to přesně představit, ale zdá se mi, že podstatnější a trvalá změna k lepšímu je možná, když se toto všechno nějak propojí. Může to být velmi dramatické a rovněž si umím představit, že to může být bez jakékoli revoluce a věc dlouhého procesu.
Co očekáváte od faktoru Gorbačov, může to nějak změnit situaci tady?
Ano, myslím, že určitou změnu ta Gorbačovova politika přinesla i do naší země. Ne snad že by Gorbačov dosadil reformnější vedení politické, to neudělal a dokonce Jakeš, současný generální tajemník, je svým způsobem konzervativnější, než byl Husák. Ale pro Gorbačova je důležité, aby měl klid v satelitech. On má dost problémů s Afghánistánem a s hospodářskými problémy své země a s hvězdnejma válka a nepotřebuje další destabilizační centrum. Tak i když ví, jaký Jakeš je, pořád je mu milejší, že tady je pořádek s Jakešem, než aby tu byl neklid s nevypočitatelnými možnými důsledky pod reformnějším vůdcem. Čili není to věc přímého politického vlivu, přesto to vliv má. Má to vliv na společnost, která si uvědomuje, jak se to, co se děje v Sovětském svazu, podobá tomu, co se dělo tady v roce šedesát osm. Všímá si toho, jak vláda se jakoby verbálně k tomu hlásí, vyhlašuje také perestrojku a glasnosť a demokratizaci, ve skutečnosti ale nic nemění a měnit nechce. Verbálně tedy to podporuje, ale všelijak kličkuje a pokouší se stále vysvětlovat, že proces v roce 68 v Československu byl jiný než ten dnešní v Rusku.
Co zde znamená pojem kontrakultura? Jaký je význam nezávislé kultury pro českou společnost?
Tady nastala po normalizaci, o níž jsme mluvili, zvláštní situace, že větší část intelektuálů, spisovatelů byla zakázaná, spousta novin a časopisů byla zrušena. Tito lidé byli vypuzeni z veřejného života kulturního, a po jakési první fázi takové únavy, kdy každý si jen doma něco psal a nad něčím si privátně bádal, jim to nutně přestalo stačit a začali své texty šířit. Tak vznikly první samizdatové edice a posléze i časopisy. Mezitím ovšem vyrostla nová generace lidí, kteří nebyli na listině zakázaných, protože byli mladí, nestačili se politicky angažovat a za to se ocitnout na indexu, jejichž tvorba je nepřijatelná z hlediska striktních a přísných a úzkoprsých kritérií oficiální kulturní politiky, a kteří nemají žaludek na to, aby dělali kompromisy, a kteří začínají už přímo v tom samizdatu. Existuje mnoho kulturních fenoménů, které vznikají z pouhé vnitřní potřeby, z potřeby svobodného projevu. Nejsou ve svém prapůvodu politické v tom smyslu, že by chtěly reprezentovat politickou opozici, nejsou zahnány do samizdatu nebo do pololegálních podob proto, že by je režim cítil jako politickou opozici, ale prostě proto, že jsou příliš svobodné, že to, co dělají, režim cítí jako něco ohrožujícího jenom tím, že jsou svobodné. A tohle všechno dohromady posléze v průběhu let vytvořilo cosi jako paralelní kulturu. Dnes máme paralelní videofilmy a videožurnál a spoustu samizdatových časopisů. Nedávno dokonce vznikly noviny, které sice nejsou deníkem a nemohou v těchto podmínkách být, ale snaží se být skutečnými novinami. Existují různé divadelní pokusy, nesčetně privátních seminářů, přednášek a bezpočet knih, které v samizdatu vyšly a které potom eventuálně vycházejí v českých nakladatelstvích v exilu. A toto všechno je velice rozmanitá a pestrá škála kulturních projevů, mezi nimiž jsou ty striktně politické – různé politické analýzy nebo programové úvahy – ale kam patří i mnoho těch, které vůbec nemají s politikou nic společného, které jsou vnitřně svobodné a které by v otevřenější a svobodnější společnosti nebyly žádnou paralelní kulturou nebo kontrakulturou, ale součástí normální veřejné kultury.
Vaše hry jsou zde zakázány, tak pro koho píšete?
To je dost složité. Moje hry jsou v Československu už devatenáct let zakázány a hrají se pouze v zahraničí. To je pro dramatického autora obzvlášť svízelná situace, nejen proto, že chce vidět hru taky někdy na jevišti, ale z důvodů hlubších. Drama je žánr, který vzniká v konkrétním místě, musí mít svůj domov, je do nějaké kulturní a duchovní situace psaný a v něm jedině může žít. Není to věc jen tak libovolně přenosná. A pro mě bylo opravdu velmi těžké si zvyknout na to, že napíšu hru, kterou někam pošlou, pak ji někde budou hrát, ať už v Anglii, v Jugoslávii nebo kdekoliv, a já na to nemám žádný vliv, nevím, pro koho to přesně píšu, do jaké situace a tak. Posléze jsem se s touto situací vyrovnal a dělám to tak, že ty hry píšu tak, jako kdyby tady na ně čekali a jako kdyby je měli pozítří tady uvádět. Píšu je, jako by se nic nedělo a musím doufat, že eventuálně osloví i někoho jiného někde jinde. Tady se mé hry šíří v samizdatu nebo v magnetofonových nahrávkách, nebo i na videu, a jsou tedy v obecném povědomí. Mám tu zkušenost, že herci z divadel moje hry znají a o mé práci vědí víc, než já o jejich, což je paradoxní, oni jsou veřejně činní a já jsem zakázaný. Hra je opravdu určena na jeviště a na něm nějak pracuje a já se znovu a znovu přesvědčuji o tom, jak lidé neumějí číst hry. A proč by taky měli umět, že? Ty nejsou ke čtení, ty jsou k vidění na jevišti a já znovu a znovu zjišťuji, že pouštím do oběhu jakýsi polotovar. Je to svízelné, ale zvykl jsem si na to.
Češi vždy nadšeně zdůrazňují svou identifikaci se Střední Evropou, s evropskou kulturou celkově. Proč je tato identifikace s Evropou pro ně tak důležitá?
Já myslím, že fenomén střední Evropy, který se v poslední době stal téměř módním – je bezpočet různých konferencí a debat na toto téma, a dokonce je módní nostalgie po rakousko-uherské říši – skutečně existuje jako duchovní fenomén. A je možno to konkrétně doložit. Neexistuje to dnes jako politický fenomén, Evropa je rozdělena a její východní části je vnucen v různých obměnách sovětský model politického systému, nicméně jako jakýsi duchovní fakt to existuje. Poznáme to třeba na takových věcech, jako je zesílený cit pro blížící se ohrožení. Ve střední Evropě vždycky začínaly války, nebo zde končily, byla tady křižovatka armád a dějiny tady nějak dřív dávaly najevo, kam směřují, než třeba, nevím – já bych to přirovnal k Francii nebo k jiným částem Evropy. To vypěstovalo ve společnosti pravděpodobně jakýsi zesílený cit pro to blížící se ohrožení, který můžeme sledovat v nejrůznějších kulturních projevech, které jsou vždycky zrcadlem toho společenského vědomí. Od Kafky až nevím po co, to je možno doložit. Myslím si tedy, že jako duchovní fakt Střední Evropa existuje. I když si to třeba lidé přímo neuvědomují, nebo se necítí být těmi, kteří jsou v srdci Evropy, tak nepřímo ten pocit, to povědomí středoevropské v sobě nesou. A to středoevropské povědomí je v podstatě jen zvláštním způsobem koncentrované a zauzlené vědomí evropské. Čili přes duchovní prostor středoevropský se pravděpodobně zdejší lidé cítí být Evropany.
Děkuji vám mnohokrát.

Václav Havel (1936-2011)

Václav Havel

Dramatik, spisovatel, esejista a myslitel, obhájce lidských práv, jeden z prvních tří mluvčí Charty 77, vůdčí osobnost československé opozice proti totalitní komunistické moci a politický vězeň.

V listopadu 1989 vůdce společenských změn známých jako „sametová revoluce“, poté dvakrát zvolen prezidentem Československa a po jeho rozdělení ještě dvakrát prezidentem České republiky. Celosvětově respektovaná osobnost v oblasti obrany lidských práv a svobod.

Více informací o Václavu Havlovi se lze dozvědět na www.vaclavhavel.cz