Jiří Němec, 1. 1. 1988, Vienna, Austria

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Jacques Rupnik: Jak byste popsal obrodu československé kultury v šedesátých letech?

Jiří Němec: Po kratičkém uvolnění, ke kterému došlo po XX. sjezdu v Sovětském svazu a které se částečně přeneslo i k nám do Československa v roce 1956, 1957, se podařilo oficiálním kruhům toto všechno opět zbrzdit. Vyšlo sice pár knížek, ale potom přišla zpětná vlna. Znovu se začaly ozývat trochu jiné hlasy až v první polovině šedesátých let – především proto, že byl shodou okolností vytvořen časopis mladých umělců, ke kterým se přidružili také mladí kritici. Byl to časopis Tvář, který vznikl v roce 1963, začal vycházet v roce 1964, ale charakteristicky byl už v roce 1965 zastaven, takže poslední číslo vyšlo v prosinci 1965. Ten časopis se vlastně poprvé po únoru 1948 stal jakýmsi fórem, kde pro publikování věci nerozhodovaly ideologické zřetele, ale zřetele čistě umělecké nebo odborné. V důsledku toho se na stránky Tváře dostaly i texty, které pojednávaly o autorech nezapadajících do marxistické ideologie, jako byl třeba Josef Florian, Jakub Deml, Richard Weiner, autoři jako Heidegger, který tam byl poprvé otištěn po roce 1948, a také texty, které se týkaly právě literatury katolické, anebo aspoň katolických úhlů pohledu, a to vedle jiných, které neměly takové ideové předznamenání. A to vyvolalo prudký odpor nejenom u dogmatiků komunistických, ale i u reformních komunistů, kteří sledovali vlastní cíle a plány, a tomuto říkali, že se na ně střílí z boku, protože byli na stránkách Tváře také kritizováni, jejich umělecké kvality byly zpochybňovány. To bylo o něco později zbrzděno, ale je zajímavé, že náhradou vyšel časopis Sešity, který během několika málo let dělal totéž co Tvář, možná ještě radikálněji. Za rozhodující bych ovšem pokládal sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1967, na kterém významní reformně komunističtí spisovatelé jako Vaculík, Kundera, Klíma, ale ovšem také spisovatelé, kteří se nikdy nehlásili k takové ideologii, jako třeba Václav Havel, pronesli jakousi bilanci komunistického režimu, která přesáhla sféru literatury a na kterou oficiální kruhy reagovaly opět velice tvrdě. Ovšem potom, jak známo, došlo ke známému lednovému plénu, po kterém se všechno zvrtlo, byla zrušena cenzura a začal vycházet svobodný tisk.

Pražské jaro roku 1968 je často vykládáno jako reformní hnutí uvnitř komunistické strany, jako hnutí přicházející shora. Proreformní komunisté prováděli nápravu po stalinistickém období padesátých let. Ale co lidé, kteří nebyli v komunistické straně? Jak jste to Vy a Vaši přátelé prožívali? Co to pro Vás znamenalo?

Tady mohu uvést svůj vlastní příklad. Já jsem se jako nemarxista prezentoval už v šedesátých letech, a jakmile jsme v únoru, v březnu začali vnímat, že to reformní komunisté myslí s tím poskytnutím šancí nemarxistům vážně, tak jsme se samozřejmě začali také organizovat. Podílel jsem se na organizování takzvaného Díla koncilové obnovy, což byla vlastně jakási zespoda vyrůstající organizace, která měla nahradit, doplnit nebo znovuuplatnit všechny funkce, které katolická církev, katolická inteligence a katoličtí věřící nemohli vykonávat po roce 1948. Také naším cílem bylo, aby se biskupové, kteří byli v internaci, vrátili do svých funkcí. A za nejdůležitější bych pokládal obnovení řeckokatolické církve, která byla v roce 1950 násilně sjednocena s církví pravoslavnou. Jde o církev takzvaných uniatů, která má největší počet věřících na východním Slovensku. Pro osmašedesátý rok je charakteristické, snad na rozdíl od takzvaných Gorbačovových reforem v Sovětském svazu, že byl nesen velkou vlnou spontánních sympatií zezdola, a to nejenom ze strany lidí, kteří se hlásili k marxismu, ale také lidí, kteří se k marxismu nehlásili, ale kteří brali vážně slova akčního programu a vládního prohlášení z jara 1968, že se s nimi bude jednat jako rovný s rovným, sice v rámci budování socialismu, ale jak víme, modelů socialismu je mnoho, tak koneckonců proč bychom nepovažovali, jak jsme to měli v akčním programu Díla koncilové obnovy, demokratický socialismus za přijatelný rámec pro činnost katolíka? To jsem se zmínil o církevní sféře. A samozřejmě sféra kulturní byla velice bouřlivá. Vznikla spousta nových věcí, vyprázdnila se pověstná šuplata, v nichž se střádaly věci už od padesátých let. Bylo to velmi živé období. Bohužel vystřídáním Dubčeka Husákem v dubnu roku 1969 se vlastně všechno stoplo, bojovalo se o každou pozici, a pak už to jenom doznívalo.

Jakým způsobem jste prožíval období normalizace, přesun kulturního dění z veřejného života do podzemí, do soukromé sféry, do takzvané nezávislé kultury?

Já sám jsem se snažil, pokud to ještě šlo, aspoň vydávat nějaké knížky, a šlo mi hlavně o překlady. Spolupracoval jsem s nakladatelstvím Vyšehrad, s Mladou frontou, s nakladatelstvím Horizont, a tam jsem se snažil uplatnit překlady už z konce šedesátých let, po roce 1969 jsme začali dělat některé nové. Toto všechno ovšem skončilo v roce 1971. Musím říct, že jsem reagoval podobně jako celý národ – určitou depresí – a uvažoval jsem co dál. Já sám jsem nebyl postižen tak jako ti hodně angažovaní reformní komunisté. Nikdy jsem nebyl ve straně, nemohl jsem z ní tedy být ani vyloučen, měl jsem skromné místo klinického psychologa, psychoterapeuta na jedné pražské klinice, a to místo mi zůstalo. A sám jsem hledal východisko v tom, že jsem se sblížil s mladými lidmi, kteří se věnovali rockové hudbě. V té době došlo k utváření toho, čemu se říká československý underground v tom užším, specifickém slova smyslu, který se hlavně seskupoval kolem skupin, jako je The Plastic People of the Universe a DG 307, tam jsme navázali trvalá přátelství. Hlavně bych chtěl zmínit jméno mého přítele Ivana Jirouse, který byl takovým spiritus movens celého hnutí, které později oslovilo i řadu dalších lidí, jak o tom velmi pěkně píše Václav Havel ve své knize Dálkový výslech. A právě z represe vůči skupinám Plastic People a DG 307 se de facto zrodila Charta, protože ta solidarizační akce proti postihu skupin mladých lidí, jichž se tehdy mohutně účastnil také profesor Patočka, který se s nimi sblížil víc než předtím se svými žáky, tak z té solidarizační kampaně, která nastala na jaře 1976, se pak v chodbách pražského soudu, kde se ten proces na podzim konal, z těch neformálních setkání, kde byli „vlasatci“, doktor Kriegel, kde byla velice pestrá společnost, se zrodilo společenství, které se k 1. 1. 1977 ustavilo jako Charta 77.

Jak byste definoval nezávislou kulturu a jak hodnotíte její význam?

Myslím si, že význam nezávislé, nebo, jak já bych spíše řekl, neoficiální kultury v současném Československu, je vůbec obtížné docenit. Došlo totiž k velmi podstatnému posunu právě oproti šedesátým letům. Někdy to vystihujeme termínem, který, myslím, uvedl do oběhu Václav Benda: paralelní polis. Dneska už nepíšeme věci do šuplíku. Dneska se v Československu snažíme publikovat věci okamžitě, to znamená na neoficiální rovině. Pravda je ovšem ta, že to samozřejmě zasahuje pouze omezený počet lidí oproti například Polsku, kde je prý neoficiální kultura větší než oficiální. U nás s takovými parametry počítat nemůžeme. Ale ideový význam rozchodu s oficiální sférou, ten nelze vůbec docenit, protože znamená regeneraci myšlení našeho národa především v jeho pluralistické antitotalitární podobě. A to je obrovský vklad do budoucnosti, který nemůžeme oceňovat podle množství lidí, kteří se na tom momentálně podílejí, ať už jako pisatelé anebo jako čtenáři.

Jaký dopad má dnes nezávislá kultura na českou společnost?

Nemá tak široký dopad jako třeba ve zmíněném Polsku, ale pravda je, že inspiruje opět lidi, kteří sice sami k neoficiální kultuře nepatří, ale velmi účinně se podílí na tom, čemu říkáme šedá zóna. Naši kulturu bych rozdělil asi do tří sfér. Jednak je to kultura oficiální, které nemůžeme přikládat příliš velkou váhu, ačkoliv je několik vynikajících spisovatelů a historiků, kteří publikují oficiálně, ale dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Ale je tady i sféra, která se týká divadelní nebo filmové tvorby, kde sami tvůrci velmi pečlivě čtou to, co se produkuje v neoficiální sféře. Takhle nepřímo skrze tyto lidi, a je jich hodně, pak ovlivňuje neoficiální kultura šedou zónu i široké vrstvy obyvatelstva.