Heda Margolius Kovály, 10. 1. 1988, New York, USA

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Jacques Rupnik: Cítilo mnoho Čechů, kteří byli oběťmi období nacismu jako Vy, že stará společnost je zkažená a je potřeba ji radikálně změnit?

Heda Margolius Kovály: Když skončila v roce 1945 válka, lidé se začali vracet z koncentračních táborů a všichni, i partyzáni a bojovníci za svobodu, lidé, kteří byli jakkoliv pronásledováni během nacistické okupace, se těšili na lepší život, že začnou znovu žít. To nás všechny ty roky drželo při životě: představa, že jeden den přijdeme a budeme zase lidskými bytostmi. Že najdeme domov a začneme nový život. Ale to, co jsme našli, nebylo to, co jsme čekali, protože po šesti letech nacistické okupace bylo všechno pokroucené. Někteří cítili vinu kvůli kolaboraci, kvůli obchodování na černém trhu, kvůli zabírání věci po Židech, kteří byli vyhnáni a skončili v transportech do koncentračních táborů. V zemi bylo hodně viny a neštěstí, úplný zmatek. A my jsme se dostali do situace, která pro nás byla nesnesitelná. Takovou společnost jsme už nechtěli. Očekávali jsme něco mnohem hezčího, něco, za co jsme toho tolik obětovali. A myslím, že to, co jsme chtěli, svým způsobem opravdu nebylo možné, ale ta rozmrzelost, ta hořkost z toho, za co jsme museli trpět, ten konec, to bylo zdrcující. Všechno bylo potřeba změnit.

Jak jste se Vy a Váš manžel nechali strhnout komunistickou ideologií?

To se nedá říct, že jsme se nechali strhnout. Byl to spíš pomalý proces. Vzpomínám si, jak jsme se potkávali s kamarády se zcela jinými politickými názory a jen jsme poslouchali diskuse. A několik z nich si pamatuji velice dobře a vím, že měli na mého manžela významný vliv. Byli tam dva jeho kamarádi z vysoké školy, jeden byl opatrný a za války žil velmi pohodlně, byl důstojníkem Československé armády, ale nikdy se nezapojil do odboje, jen zkusil přežít. A ten druhý byl synem dělníka, člověk s ohromnou osobní integritou a silného charakteru, který všechny ty roky prožil na horách s partyzány a bojoval s Němci. A také vstoupil do komunistické strany někde na schůzi ve stanu za světla svíčky a se zbraní v ruce. A přišel s takovou sebejistotou a mluvil o všech těch potřebných změnách ve společnosti, že nás to zasáhlo, to byla myslím ta nejdůležitější událost.

Mysleli jste si s manželem, že pouze komunisté mohou provést ty radikální změny ve společnosti, které potřebuje?

[smích] Dnes si myslím, že jsme opravdu nevěděli, o čem mluvíme.

A tehdy?

Tehdy jsme si mysleli, že komunismus byl jediným skutečným protikladem fašismu. Většina našich zkušeností z koncentračního tábora na to ukazovala, protože Němci v posledních měsících v táborech zkoušeli rychle utéct na Západ a nechat se zajmout Američany. Za Pražského povstání jsme věděli, že Američané stojí sto kilometrů od Prahy a nehnou se, nevěděli jsme nic o žádné dohodě, kterou měli s Rusy. A ruská armáda osvobozovala Prahu v poslední minutě, když už jsme neměli munici, už se obtížně bojovalo, bylo to velmi kritické, a najednou tu byly ruské tanky a ruští vojáci s harmonikami a osvobozovali nás.

Bylo tehdy v Československu proruské cítění?

Ano, tehdy byli Rusové považování za naše osvoboditele a za ty, kteří s největším zápalem bojovali ve válce a také měli mnoho obětí, takže ten pocit byl velmi pozitivní.

Jak intenzívní byla po převzetí moci komunisty v běžném každodenním životě propaganda?

Byla neustále absolutně všudypřítomná. Od rána jste poslouchali zprávy a četli noviny, slyšeli jste propagandisty, kteří se objevovali úplně všude, kteří s vámi žili v domě, většinou domovník, správce domu, byl také propagandistou, který vás hlídal, říkal vám, kam máte jít na schůzi. Schůze se odehrávaly na ulicích, v domech, na každé ulici bylo několik míst, kde lidé schůzovali, někteří soudruzi byli často v ulicích a jen sledovali lidi – co dělají, jak mluví, jejich rozhovory v obchodech, všechno se točilo kolem politiky.

Jak časem lidé pociťovali tuto propagandu? Věřili tomu?

Někteří asi ano. Je pravda, že když slyšíte stejnou věc kolem a dokola, a když někdy posloucháte lidi, které celý život znáte a věříte jim, mnoho lidí tomu pak skutečně do určité míry věřilo. Samozřejmě mnoha dalším to bylo hodně nepříjemné, a Češi jsou také velkými skeptiky a jsou cyničtí a rádi si ze všeho dělají legraci. Zakrátko se z toho stal způsob, jak poslouchat zprávy a reagovat na ně. Ale mnoho lidí, zejména mladších, tomu skutečně věřilo a byli tím velmi nadšeni, takže to bylo rozdělené.

Jak moc odtržení od Západu jste se v Československu za stalinismu cítili a byli?

Totálně. Někteří se asi dostali k nějakým zprávám. Byli takoví, kteří celý den seděli u rádia, staří lidé, a ti mohli něco zachytit, ale to vysílání bylo tak rušené, že téměř nešlo ničemu rozumět. A ještě horší bylo, že někdy lidé zachytili pár slov a mylně si je vyložili, a pak šířili zprávy, které nakonec nebyly pravdivé, a na základě toho došli k závěru, že Západ lže, že neříká pravdu. A myslím, že kolem roku 1950 byla ta izolace téměř úplná.

Jaké škody napáchal stalinismus na lidských vztazích?

Myslím, že všechny mezilidské vztahy musely v osobním životě ustoupit na vedlejší kolej, protože nejdůležitější ze všeho byla strana. Předpokládalo se, že budete milovat a opečovávat a poslouchat stranu, jako kdyby to byl všemohoucí Bůh, protože to bylo jako náboženská sekta. Nečekalo se, že budete mít na něco vlastní názor. První na mysli by vždy mělo být to, co je dobré pro stranu, protože co je dobré pro stranu, je dobré pro každého, pro lidstvo. A pokud to nevidíte, je to vaše chyba. Mýlíte se, protože nemyslíte správně. Musíte se učit a musíte se změnit. Strana má absolutní pravdu, kterou nelze změnit. Vy se musíte změnit.

Byla tehdy komunistická strana a komunismus něco jako náboženství?

Ano, myslím, že nejpřesnější vysvětlení je přirovnat to k náboženskému řádu. Protože lidem to dalo bezpečí, které jim tehdy chybělo, víru, kterou potřebovali, důvěru, kterou potřebovali, a rovněž jistotu, že mají pravdu, že dělají správnou věc, věří v dobrou věc. A všechno naše úsilí tehdy směřovalo k tomu, abychom se tomu přizpůsobili a stali se lepšími komunisty.

Na druhou stranu – měli lidé strach, nedůvěru?

Myslím, že za tím vším byla i trocha strachu, protože každý věděl o událostech v Sovětském svazu ve třicátých letech, ale je zvláštní, že pro nás byla třicátá léta v Rusku jakoby vzdálenou minulostí. Lidé to srovnávali s Francouzskou revolucí. Říkali – nemůžete přece odsuzovat demokracii kvůli excesům Francouzské revoluce ve Francii, nebo nemůžete odsuzovat katolickou církev kvůli inkvizici, každé dějiny mají své temné okamžiky. Toto už bylo dávno a je to minulost, a v Československu stejně bude všechno jinak.

Ale když se to výrazně zhoršilo a zasáhl vás příliv stalinismu, veřejné procesy a tak dál, byla potom už obecně víc přítomná atmosféra strachu?

Strach přišel vlastně už v roce 1950, protože tehdy docházelo k rozsáhlému zatýkání, které nikdy nebylo jasně vysvětleno, a myslím, že jsme si poprvé uvědomili, že jsme se vzdali nejdůležitější věci v životě, což byla svoboda. Protože jsme neměli žádné informace o tom, co se děje, jak stát funguje, kdo rozhoduje. A náhle jsme viděli, jak jsou různí lidé zatýkáni a mizí. A nejprve všichni říkali – no tak to museli udělat něco špatného, asi to byli nějací nepřátelé, špioni, sabotéři. Ale když potom zakrátko zatkli někoho, o kom se vědělo, že to byl slušný a čestný člověk, strach se rozrostl.

Zasahoval tento strach i do rodin?

Samozřejmě. Lidé se báli o vlastní partnery a děti, zejména děti. I nejmenším dětem v první třídě základní školy bylo naprosto jasné, že nikdy nesmí mluvit o tom, co se říká doma, že to jsou dva odlišné světy, soukromý život doma a potom život ve škole, a že nikdy nesmíte zopakovat cokoliv, co se řeklo doma.

Mohla byste nám něco říct o kultu dělnictva a oddanosti straně u vás v práci?

Tehdy jsem pracovala ve vydavatelství, kde všichni byli mladí. Všichni tam byli mladí, většinou studenti, a všichni zapálení komunisté. Vždycky jsem se cítila zahanbeně, protože za prvé, nejsem věřící, opravdu jsem nesdílela jejich nadšení, ale musela jsem obdivovat jejich horlivost a pracovitost. Pracovali dvacet hodin denně, pokud to bylo potřeba. A občas byla schůze, kde jsme museli mluvit o sobě a odhalovat svou minulost a původ a mluvit o své rodině a o tom, jak jsme byli vychováni. A to bylo úplné předhánění se v tom, jak ukázat svou rodinu v nejhorším možném světle, protože se každý tolik snažil mít proletářský původ. A vzpomínám si, jak jednou, možná to bylo poprvé, protože jsem na to ještě nebyla zvyklá, se pokládaly otázky, jako kdo byli otec a matka. A každý měl aspoň nějakého buržoazního dědečka a byli z toho hrozně nešťastní. A poslední člověk vstal a říká: „Můj otec byl alkoholik a moje matka prostitutka!“ A my jsme mu tolik záviděli! A mysleli jsme si: Bože, takhle má vypadat každý proletář.

Můžete popsat okolnosti, které vedly k zatčení Vašeho manžela?

Můj manžel byl tehdy náměstkem ministra zahraničního obchodu. V létě 1949 by vyslán do Anglie, aby uzavřel dohodu s Velkou Británií. Měl tam ostatně i všechny své kontakty, veškerá jednání vedl se Západem. A doufal v dobré hospodářské vztahy s Anglií a Západem. Kvůli této záležitosti byl se Západem často v kontaktu a byl proto ve velkém nebezpečí. Ale tehdy jsem si to neuvědomovala, až když v roce 1951 už bylo hodně lidí zatčených a zmizelo a o některých jsme věděli, že by nedokázali udělat nic trestného. A žili jsme, hlavně já, dlouhé měsíce ve velkém strachu, velkých obavách, protože já jsem si myslela, že se něco stane. Bylo to jako lavina a každým dnem to bylo temnější. A pak jsem jednou v lednu 1952 večer mluvila s manželem asi v deset hodin a řekl, že je ještě na ministerstvu a má hodně práce, že přijde o něco později. Šla jsem tedy spát. A pak po půlnoci přišlo do bytu pět mužů, přinesli s sebou manželův příruční kufřík a sdělili mi, že manžel byl zatčen a že jdou provést do bytu prohlídku. Až později jsem se dozvěděla, že manžela zastavili v autě, když vyjel na ulici, celá ulice byla osvětlená reflektory a zatčení proběhlo jako scéna ze špionážního filmu.

Z čeho byl obviněn?

Vůbec jsem nevěděla, z čeho jej obviňují, nemohla jsem se vůbec nic dozvědět. Snažila jsem se. Směla jsem mu napsat jeden dopis za měsíc, doručovala jsem je osobně, protože jsem doufala, že se snad něco dozvím od lidí, kteří s ním jednají, ale nikdy to nevyšlo. A nikdy jsem se nedozvěděla, z čeho je obviněn. Až po začátku procesu, tehdy jsem byla v nemocnici a tam jednoho dne přišly noviny a v nich to bylo. Tehdy jsem se poprvé dozvěděla, z čeho byl manžel obviněn. Sabotáž, špionáž, velezrada.

Tomu jste nevěřila?

Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Můj manžel byl ten nejpoctivější člověk, jakého jsem kdy potkala. Nikdy nezalhal, nebyl schopen jakékoliv přetvářky nebo zrady. Bylo to směšné.

Během procesu se k těm činům přiznal. Proč to udělal?

Podle toho, co jsem se doslechla později, mu hrozili, že pokud nebude spolupracovat, naše dítě, náš syn, který tehdy byl malý kluk, bude dán do ústavu a mě také zavřou. A to byla asi pro něj nejsilnější hrozba. Vím, že s nimi bylo zacházeno velmi krutě. Nevím, jestli je skutečně mučili, ale to, čím si prošli, nebylo daleko od mučení. Ale můj manžel byl čtyři roky v koncentračních táborech, byl v Dachau, hodně toho prožil, nebylo snadné ho zlomit. Ale asi ta hrozba –

Myslím, že hlavním důvodem, proč to manžel vzdal, bylo to, že nakonec ve vězení zjistil, že se mýlil, když věřil komunistické straně. Měli jsme o tom hovor jen pár týdnů před jeho zatčením, kdy jsem mu konečně řekla, že nevěřím tomu, že je správné, aby straně věřil, a že si myslím, že to je úplně špatně. A on na to řekl, pokud máš pravdu a pokud to je skutečně celé podvod, pak jsem se stal spolupachatelem hrozného zločinu, věnoval jsem svůj život něčemu velmi špatnému, a to bych pak už nechtěl žít.

Můžete popsat své poslední setkání s manželem?

Poslední setkání s manželem se uskutečnilo 2. prosince. Proces už skončil. Celý proces s těmi čtrnácti lidmi trval týden. Jedenáct z nich bylo odsouzeno na smrt a rozsudek se měl vykonat 3. prosince. A večer 2. prosince přišli ke mně do bytu dva muži, mě právě vyhodili z nemocnice, ležela jsem, a oni řekli, pokud chcete naposledy vidět manžela, můžete jít s námi, ale jestli jste nemocná, tak zase půjdeme. A tak jsem je žádala, naléhavě prosila, aby počkali, až se ustrojím a půjdu s nimi. Tak se stalo, a oni mě vzali do vězení, tam byly takové malé kóje, do jedné z nich mě přivedli a požádali, abych počkala. A za chvíli, po několika minutách čekání, mně odvedli do větší místnosti, která byla rozdělená dvojitou drátěnou sítí, a tam jsem čekala. A pak přišel manžel. Neviděla jsem ho téměř rok, a jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že je smířený se svým osudem, že se vůbec nebojí. Byl velmi klidný, nebyl rozčílený. A dali jsme se do řeči. Bylo mi velice špatně, musela jsem se držet té sítě oběma rukama. Dva policisté stáli u mě a dva u něj. Přinesla jsem obrázky našeho syna, které jsem chtěla, aby viděl, ale nedovolili mi, abych mu je předala. A já jsem se ptala, jestli bychom si nemohli aspoň potřást rukama nebo jít blíž k sobě, a oni řekli ne, to není možné, takže jsem se snažila se dotknout jeho ruky přes tu síť, ale nemohla jsem, protože to bylo moc daleko. A mluvili jsme o rodině a dítěti a řekla jsem, že budu naše dítě vychovávat tak, aby z něj byl dobrý člověk, že by si o nás neměl dělat starosti, že všechno bude v pořádku. Řekl, že ministr vnitra mu slíbil, že se o nás postará a sežene mi dobrou práci, což se samozřejmě nikdy nestalo, naopak jsme potom byli pronásledováni. A pak mi řekl, že je na cele s mužem, který má rád hudbu stejně jako on, a že se už naučili pískat téměř celý Dvořákův koncert pro cello. A pak … Bylo to jen pár minut a pak mu policisté pokynuli, že je konec rozhovoru, a tehdy mi velmi rychle řekl, poslyš, četl jsem nedávno dobrou knihu, jmenovala se Muži čistého svědomí. A já jsem samozřejmě věděla, že to byla ta zpráva, kterou mi chtěl předat. Ale věděla jsem, že ví, že mu věřím, a nebylo to nutné, ale i tak v tom bylo ujištění, aby cítil, že tomu rozumím. A když jsme se pak rozcházeli a podívala jsem se, myslím, že mi bylo útěchou, že skutečně už v tomto světě nechce žít.

Co se stalo s Vámi a Vaší synem poté, co byl manžel popraven?

Byla jsem v té době v hodně špatném stavu. Byla jsem těžce nemocná, protože jsem se snažila pracovat co nevíc a za velmi špatných podmínek. A nebylo, kdo by mě léčil, to bylo to hlavní, protože jsem potřebovala být zdravá, abych mohla zajistit své dítě, a nešlo to, lékaři se báli se na mě podívat. Takže po popravě manžela jsem několik týdnů jen proležela ve velmi špatném stavu a pak přišli lidé z ministerstva a tak dál, takže všechno, co jsme měli, bylo zabaveno, dali nám jen postel a dětskou postýlku a stůl a dvě židle, několik talířů a vidliček a tak. Jen toto nám zbylo, a pak jsme byli vystěhování z našeho bytu do velmi malé místnosti ve starém domě, kde nebyla voda ani topení, a bylo to velmi drsné prostředí. A já jsem nemohla najít práci, trávila jsem celé dny chozením po Praze a zkoušela jsem najít cokoliv, z čeho bych mohla zajistit živobytí, a oni se mnou vždy udělali interview, protože věřím tomu, že tyto lidi ten proces opravdu baví, a když skončilo, řekli ano, ale nejste politicky zcela spolehlivá, nemůžeme vám důvěřovat, a tuto práci vykonávat nemůžete. A nakonec jsem podala žádost na místo uklízečky v nemocnici a odpověď byla stejná, nemáte vhodný politický profil na to, abyste byla zaměstnána v této instituci. Takže tehdy jsem si uvědomila, že už nikdy práci nenajdu. A začala jsem dělat svou původní uměleckou práci jako grafička, takže jsem začala pracovat na volné noze pod různými jmény, a asi to bylo jen díky laskavosti přátel, že jsme ten první rok přežili.

Jak dlouho to trvalo, než strana připustila, že obvinění proti Vašemu manželovi byla smyšlená?

V roce 1963 mi přišel dopis, abych se dostavila na Ústřední výbor Komunistické strany, kde se dozvím něco o manželově procesu. Když jsem tam přišla, dali mi papír, na kterém bylo napsáno, že manžel byl po revizi procesu prohlášen za zcela nevinného a že jeho práce pro ekonomiku naší země byla naprosto správná. A dospělo se k závěru, že pokud by se všechno provedlo tak, jak navrhoval, země by z toho měla nesmírný prospěch. A já jsem samozřejmě byla vzteklá a řvala jsem, žádala jsem o revizi celého procesu nebo o vysvětlení a revokaci každého obvinění, ale to oni úplně odmítli, že to prý není možné, že strana to nedovolila. Tak jsem řekla, dobře, alespoň něco napište do novin. Mám dítě, nechci, aby se na něj nahlíželo jako na syna kriminálníka, musíte to zveřejnit. A že prý to nejde a neuděláme to. Takže všechno, o co jsem žádala, bylo odmítnuto. Pak jsem byla pozvána na ministerstvo financí, abych získala nějakou náhradu za škody, které mi vznikly. Sestavila jsem seznam škod, které vznikly mně a mému synovi usvědčením a popravou manžela, a byla tam, ztráta manžela, ztráta otce, ztráta domova, ztráta důvěry ve stranu, ztráta množnosti vzdělávat se, bylo tam asi deset takovýchto položek. A ten člověk se na to podíval a přečetl to a začal na mě řvát: Co si myslíte, za tohle Vás nemůžeme odškodnit! A já jsem řekla: přesně kvůli tomu jsem to napsala, protože i kdybyste teď udělali cokoliv, nikdy už nenapravíte, co jste napáchali.