Jan Krčmář, 26. 1. 1988, Vienna, Austria

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Řekněte nám, jak jste se stal pronásledovaným.

Můj otec by před válkou a za války československým diplomatem v Londýně a po válce se vrátil. Studoval jsem dál v Československu až do roku 1952, kdy jsem udělal přijímací zkoušky na vysokou školu, a nebylo mi povoleno studovat práva, protože jsem byl buržoazního původu. Můj otec byl také právníkem. Otec přišel o práci, a aby toho nebylo málo, byl jsem vychovaný v Anglii, takže to vše dohromady ze mě udělalo třídního nepřítele. Nebylo mi povoleno studovat a musel jsem jít pracovat manuálně, protože to byl jeden možný způsob, jak se očistit od „zločinu“ buržoazního původu. Pracoval jsem v továrně, stavěl jsem most a dělal jsem různé podřadné práce, a se mnou lidé, kteří vystudovali práva, patřily jim obchody, byli tam soudci, lékárníci, všechno možné, lidé, kteří vykonávali stejně podřadné práce jako já. Všichni jsme takto vydělávali. Později vznikly určité kategorie, když přišly další čistky, kdy vlastně rozvrstvili lidi podle toho, kde měli povoleno pracovat. Bylo pět kategorií, nahoře byli vrcholní představitelé strany a prověření členové, kteří mohli pracovat na ministerstvech a ústředních úřadech, a pokračovalo to dolů až k lidem, kteří mohli vykonávat pouze manuální práci v továrnách. A pak byli ti, kteří nemělo dovoleno pracovat v Praze nebo velkých městech a museli pracovat buď v ocelárnách, nebo v dolech. Tehdy jsem patřil do této kategorie.

Mohl byste nám říci něco o tomto systému kategorií? Bylo vám to otevřeně řečeno, že patříte do 4. kategorie?

Ne, nebylo to úplně veřejné, ale vědělo se o tom. Tyto kategorie byly víceméně oficiálním tajemstvím, ale každý to věděl. Pak to nějak prosáklo ven, že po těchto čistkách někdo, kdo pracoval například na ministerstvu, musel pracovat v továrně, třeba jako úředník, ale stále jen v továrně, zatímco lidé, kteří předtím dejme tomu pracovali v továrně, mohli postoupit až na ministerstvo nebo dokonce snad i do ústředního výboru strany nebo tak.

Mohl byste nám dát nějaké příklady překrucování, ke kterému došlo kvůli plánování ekonomiky?

Ano, byly to třeba případy, kdy se všechno plánovalo, továrny musely plnit plán a normy, ale samozřejmě nebyl dostatek dílů, nebo jich nebylo tolik, aby se mohlo pokračovat v práci. Takže obvykle to bylo tak, že člověk prvních 14 dnů nedělal nic nebo skoro nic, a pak dalších 14 dnů, kdy dodali náhradní díly a jiný potřebný materiál, jsme pracovali šestnáct 24-hodinových směn, abychom splnili plán, protože jsme byli placeni od kusu, což znamenalo, že jsme stejně museli vyrábět, abychom si něco vydělali, a vedení přitom dostávalo prémie podle plnění plánu. Takže obě strany na tomto měly zájem. A potom když jsem pracoval v ocelárnách, to bylo v Kladně v letech 1959–1961, tak úředníci v ocelárně zase dostávali prémie podle plnění plánu, a do výsledků přidávali i zmetky, které se započítávaly do hrubé váhy, protože plán se plnil podle hrubé váhy výrobků. Což znamenalo, že ocelárna sice papírově plnila plán, ale samozřejmě polovina výroby stejně nebyla použitelná.

Mohl byste nám říct něco o ideologii a propagandě v 50. letech? Zajímalo by mě, jak se dostávala až k dělníkům v továrnách, co vám říkali a jak na to dělnictvo reagovalo.

Ideologie byla všude. Byla v novinách, v rozhlasu, tehdy ještě nebyla televize, ale nešlo ani tak o totální ideologii jako spíš o tu atmosféru, kterou ideologie vytvořila. Lidé něco slyšeli nebo četli, věděli, že to není pravda, ale neodvážili se proti tomu něco říct. Členové strany v továrnách, kteří víceméně dostávali příkazem prosazovat stranickou linii, nám říkali různé fráze a asi jim ani sami nevěřili, anebo jen částečně. Přímo v továrně to pak nebylo tak špatné, protože si nikdo nemusel na nic tolik hrát, nebylo co ztratit, protože samozřejmě v socialistickém státě, kde se manuální práce považuje za základ produktivity, byla vždy používána jako trest. Takže jakmile někdo pracoval rukama, neměl už co ztratit. Ti, kteří pracovali v administrativě, ve školách, ti se museli obávat o ztrátu zaměstnání. A právě ti přinejmenším papouškovali stranickou linii.

Mohl byste nám dát nějaký příklad, co vám říkali a přesto tomu nikdo nevěřil, i když to bylo součástí stranické ideologie?

Ano, například velkou kauzou byla měnová reforma v roce 1953, kdy nastala panika, protože straničtí šéfové a lidé uvnitř strany věděli, že reforma přijde. A spustili nákupní horečku, která se pak šířila, protože se o tom každý dozvěděl. Zároveň straničtí šéfové chodili po továrnách, anebo ředitelé svolávali shromáždění dělníků, a ujišťovali je, že k měnové reformě nedojde, že všechno je v pořádku. Ale jednak jim lidé nevěřili a dál nakupovali, a jednak se to asi o měsíc později stalo. Takže to byl jeden příklad totálního vyprázdnění frází.

Jaké byly dopady reformy na úspory?

Dopad byl, že lidé přišli prakticky o vše. Do určité částky, která byla dost malá, jste dostali peníze v poměru 1:5, nad ní to bylo 1:50, staré koruny za nové. A samozřejmě mnoho lidí, kteří si předtím naspořili hodně peněz, se obávali všechno přinést k výměně, protože by se jich ptali, odkud je mají, takže mnoho lidí přišlo o vše.

Jací lidé vstupovali do strany v padesátých letech, a byli to jiní lidé, než v šedesátých letech?

V podstatě bych řekl, že lidé, kteří vstupovali do strany na konci čtyřicátých let, byli stále ještě ti, z nichž většina vstoupila z idealismu, protože si mysleli, že se něco dá změnit. Ale lidé, kteří do strany vstoupili řekněme po roce 1949, byli ti, kteří si chtěli udržet práci nebo dosáhnout povýšení. Ale obě skupiny spolu stále nějak vycházely, i když tam bylo určité rozdělení, ale všichni byli na stejné lodi a patřili mezi elity, takže spolupracovali. A v zásadě po roce 1968 byla, řekněme, nejvýřečnější část strany vyloučená nebo přišla o členství, ale ti, kteří zůstali, byli zase většinou ti, kteří zůstali spíše z kariéristických důvodů. Větší kariérismus byl vidět u těch, kteří zůstali po roce 1960, než v padesátých letech.

Můžete nám říci o tom systému rozdělení obyvatel do kategorií?

Toto rozdělení, a to bylo v roce 1958, kdy přišla druhá vlna čistek, vzniklo tak, že se mnoha lidem nějak podařilo znovu najít smysluplnou práci v administrativě, a přišla nová čistka, při níž byli lidé znovu rozděleni podle svého původu a podle toho, co dělali před rokem 1948. Tyto kategorie začaly náhle platit neoficiálně, nikdy se oficiálně neřekly, ale byly to kategorie 1 až 5. V kategorii 1 byli lidé se schválením pro práci na ústředních úřadech a ve státní správě, kategorie 2 mohla pracovat v druhotných zaměstnáních, kategorie 3 byla ještě administrativa, kategorie 4 už znamenala, že musíte být převeden z administrativy na manuální práci, a v kategorii 5 byli lidé, kteří měli například zakázáno pracovat v Praze nebo větších městech a museli pracovat buď v ocelárnách, nebo dolech.

Co jste pociťovali, když zemřel Stalin?

Když zemřel Stalin, myslím, že to každému bylo úplně jedno. Možná zde byl pocit úlevy, že by se něco mohlo změnit, ale Gottwald potom zemřel o týden později a pro většinu lidí se tím nic nezměnilo. Chápejte, že mnoho členů strany to neslo velice těžce. Když bylo oznámeno, že Stalin zemřel, viděl jsem dokonce mladé straníky, kteří propukli v pláč, protože pro ně to byl stále bůh. Ale my ostatní jsme si víceméně úlevně vydechli, i když jsme nevěděli, co přijde potom.

Byl pro většinu Čechů překvapením rozkvět demokracie ve straně a společnosti v letech 1968–1969?

Samotné Pražské jaro asi ano. Došlo k uvolnění, už na konci 50. let a začátku 60. let se to trochu uvolňovalo. Život začal být jednodušší, dalo se toho víc koupit, víc číst, filmy byly lepší, ale společnost byla stále pod přísným dohledem a víceméně byla kontrola na každém kroku. V roce 1968, kdy přišel k moci Dubček, si každý řekl – no a? Jen jeden aparátčík nahrazuje druhého. Asi bylo úlevou, že Novotný byl pryč, ale Dubčeka stejně nikdo neznal. A šlo to jen pomalu, protože přišel se stejnými frázemi o demokracii jako Gottwald, to už každý slyšel předtím. Ale až tehdy si lidé začali náhle uvědomovat, že to, co čtou v novinách, možná skutečně má ten význam, a pak se ten dojem šířil, a lidé si říkali – OK, dobře, asi tím opravdu myslí to, co píšou.

Vy jako nečlenové strany jste si mysleli, že by se komunistická strana opravdu mohla stát skutečnou demokratickou stranou? Chtěli jste do ní vstoupit?

V půlce roku 1968 ano, určitě došlo k názorovému sblížení. Strana samotná se přestala tak předvádět, byla uzavřenější, a za druhé, stala se demokratičtější. A dokonce i já sám jsem do ní málem vstoupil, protože se mi náhle zdálo, že se moje a její názory nějak sblížily.

Sovětská invaze byla pro Vás šokem?

Ruská invaze byla hrozným šokem, bylo to téměř neuvěřitelné. Vzpomínám si, jak mě 21. srpna ráno vzbudila letadla, která přistávala na letišti u Prahy v minutových intervalech. Vstal jsem a nevěděl jsem, co se děje. A potom jsem vstal, bydlel jsem hned nad rozhlasem, a viděl jsem náklaďáky plné Rusů v rudých baretech a plné výzbroji, jak jedou dolů k budově rozhlasu, a zablokoval je řidič autobusu, který prudce zahnul a zastavil je na křižovatce. A byl to neskutečný pocit, nikdo tomu vlastně nemohl uvěřit, že Rusové přišli. A také nevěřil, protože nebyl žádný důvod, aby přišli. Alespoň jsme si to mysleli.

Jak se lidé cítili, když bylo v roce 1970 jasné, že Pražské jaro bylo potlačeno? Jaké jste měli pocity?

Myslím, že většina z nás, alespoň mí přátelé i já sám, jsme si víceméně uvědomovali, že to skončilo 21. srpna, protože bylo jasné, že se to zastaví. A bylo to jasné i kvůli tomu, že celý ten mechanismus normalizace ve skutečnosti platil pro většinu lidí už od roku 1948, nebo – řekl bych – pro 80–85% lidí, kteří byli dvacet let druhořadnými občany. Po krátké pauze k nadechnutí, kdy byli plnoprávnými občany, to pro ně byl návrat k druhořadosti. Pro stranickou elitu to bylo mnohem tvrdší, neboť se náhle propadla z prvořadých občanů mezi druhořadé, a musela náhle žít stejný život, jako ostatní. Ale pro většinu lidí to byl návrat do stavu v roce 1967. V roce 1969 už to bylo stejné.

Mohl byste nám uvést příklad komunistické lži, například příběh s devalvací měny?

Ano, před devalvací v roce 1953 byli straníci informováni o tom, že se chystá devalvace, a samozřejmě vyvolali nákupní horečku. Ta se rozšířila úplně všude a vznikla skutečná nákupní panika. A v továrnách, v rozhlase a v novinách byli lidé ujišťováni, že k měnové reformě nedojde, že nebude devalvace, že měna je naprosto pevná. A pak to náhle přišlo a mnoho lidí přišlo úplně o vše, protože byl kurs na výměnu 1:5, jedna nová koruna za pět starých, do částky 300 korun, a nad ní se měnilo v poměru 1:50. A někteří lidé měli třeba několik tisíc korun a báli se je přinést, protože se obávali, že se jich budou ptát, jak se jim mohlo podařit, že nahromadili tolik peněz.

Děkuji Vám.