Karel Kaplan, 28. 1. 1988, Munich, Germany

Questions to the narrator

Metadata

Location Munich, Germany
Date 28. 1. 1988
Length 27:26

Watch and Listen

Full video (mp4, 27 min)
Preview video (mp4, 1 min)
Audio track (mp3, 30 min) Show player
×
0:00
0:00

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Jak vysvětlit podporu, kterou KSČ získala po druhé světové válce v širokých vrstvách společnosti?

Důvodů je víc, ale já bych se zmínil o třech podle mého názoru hlavních. Zaprvé je to Mnichov a jeho důsledky pro národní uvědomění obyvatel. Z toho si vyvodili, že zárukou státní bezpečnosti budoucího Československa je Sovětský svaz a nejblíže k Sovětskému svazu mají komunisté. Za druhé to byla skutečnost, že komunisté jako jediní ze všech politických stran měli program a dovedli sestavit požadavky, které v té době byly pro jednotlivé vrstvy obyvatel důležité. A za třetí to byla skutečnost, že se od začátku prezentovali jako výborní organizátoři. Za sovětskou armádou šly brigády organizátorů komunistické strany, kteří organizovali komunistické organizace a buňky v obcích. A tím vlastně položili základnu stranické struktury, která byla velice hustá.

Takže to bylo specifikum komunistické strany ve srovnání s jinými politickými stranami?

Jiné politické strany jednak neměly tuto organizační základnu, a neměly ani pevné a přesné programy.

V čem tedy spočívala strategie komunistické strany v období 19451948?

Komunisté se vraceli do osvobozené republiky s naprosto jednoznačnou představou – získat monopol moci. Jejich původní představa nebyla taková, jak se to vyvinulo v Únoru. Původně si představovali, že vytvoří jakýsi socialistický blok, ve kterém budou mít vedoucí pozici, a postupně dojde ke sloučení tří socialistických stran v jednu, která bude rozhodující. Mimo ten socialistický blok v Národní frontě zůstávala lidová strana, na Slovensku Demokratická strana, ale ty neměly rozhodující většinu v rámci republiky. Když padla tato taktika, na podzim a v zimě 1945, a národní socialisté, jedna ze socialistických stran, uhnuli doprava, tak si mysleli, že vytvoří levicový blok komunistů a sociálních demokratů a že ti budou mít většinu, což také v parlamentních volbách v květnu 1946 měli. Parlamentní volby v květnu 1946 – velké vítězství komunistů, kde získali přes 40 % hlasů v celé republice – je přivedlo k myšlence: „V příštích volbách získáme většinu národa a budeme mít rozhodující pozici,“ a jak říkal Kopecký, „budeme si vybírat toho, kdo bude skákat tak, jak my budeme pískat.“ Čili to byla základní tendence. Ovšem ve chvíli, kdy se dostali v Národní frontě do izolace, a zejména po srpnu 1947, konkrétně po Marshallově plánu, se začali orientovat na získání mocenského monopolu všemi parlamentními prostředky, půjde-li to, a mimoparlamentními, nepůjde-li to. Tak se orientovali od poloviny roku 1947.

Ale Gottwald snad nevěřil, že získají 50 procent.

Gottwald byl jeden z těch, kteří si mysleli, že pár procent, čtyři pět, bude chybět. Ale on chtěl tu mocenskou záležitost řešit tak, že by rozvrátil nekomunistické strany, „uřízl“ špičku nekomunistických stran a dosadil tam komunistům věrné spolupracovníky. A tím by to vlastně převedl na celou stranu. Byl přesvědčen, že získá u nekomunistických stran dostatek poslanců, kteří by vyvážili tu potřebnou nadpoloviční většinu.

Jak se takoví spojenci našli v sousedních nebo soupeřících politických stranách?

Ze začátku to nebylo tak obtížné. Ze začátku to byla skupina lidí, nejvíce v sociální demokracii. Řada bývalých sociálních demokratů chtěla vstoupit do komunistické strany, ale komunisté je poslali nazpátek do jejich strany, aby tam pracovali podle potřeby pro ně. Podobně tomu bylo i u národních socialistů. Tam měli frakci z odborů a vedoucí této národně socialistické frakce chtěl také vstoupit do komunistické strany, ale oni ho také poslali zpět. To byla jedna skupina z těch, které tvořily jakési jádro. Pak byla skupina lidí, kteří, řekl bych, lidově řečeno, smrděli Malým dekretem. To znamená, zapletli se s okupanty, ne nějak hrozně, ale přece měli nějaký šrám. A ty komunisté získali. Byli nespokojeni ve svých stranách, a proto začali spolupracovat s komunisty. A pak byla skupina lidí, kteří byli nespokojeni s dosavadním postavením ve straně, například Emanuel Šlechta v Národně socialistické straně, nechtěli ho kandidovat a také pak spolupracoval s komunisty. Takže to bylo několik vrstev, ale v podstatě bylo dost silné i hnutí mezi členstvem těchto stran, zejména v sociální demokracii, která byla pro spolupráci s komunisty.

Jak si vysvětlit, že nejen KSČ, ale i ostatní strany přijaly program znárodnění hospodářství?

Program znárodnění průmyslu, který byl vlastně jeden z největších po druhé světové válce vůbec v Evropě, vznikl takto: Komunisté původně koncipovali první vládní program tak, že nepočítali s tím, že bude znárodnění hned. Ale potom Gottwald mluvil s Benešem a ten mu říkal, že by návrhy na znárodnění přijal a podepsal. Beneš to udělal proto, že nechtěl, aby se znárodnění později stalo zdrojem politické krize a politických bojů. A Gottwald přišel do předsednictva a řekl: „Beneš chce podepsat dekret, tak toho musíme využít a musíme prosadit naši linii, to znamená veliké a široké znárodnění.“ Původně mysleli, že bude znárodněn jenom zbrojařský a velký průmysl, ale pak se to rozrůstalo a rozrůstalo. Všechny politické strany se znárodněním souhlasily, ale ne všechny v takovém rozsahu. Proti tomu vystupovala Lidová strana a Demokratická strana, ale v podstatě věděly, že jejich zápas je bezvýznamný, protože ve vládě, která o tom rozhodovala, bylo znárodnění provedeno prezidentskými dekrety, měli většinu komunisté a sociální demokraté a ti byli pro znárodnění. Takže i když námitky ostatní politické strany měly, došlo k menším úpravám, ale v podstatě k žádným velkým změnám.

To je vlastně celý problém Národní fronty, že to byla demokracie bez opozice, nebylo možné tam vytvořit skutečně opozici vůči danému rozhodnutí vlády.

Ano, Národní fronta, to byl zvláštní druh lidově demokratické koalice, kdy si vytvořily, já tomu říkám, jakousi klec, ve které všichni byli, a nikdo z ní nemohl vylítnout, protože jak by z té klece vylítnul, tak bylo po něm. Protože Gottwald říkal: „Jo, když odejdete z Národní fronty, tak ministr vnitra má právo vás rozpustit, protože mimo Národní frontu tady nemá nikdo co dělat.“ Takže popravdě řečeno, oni do opozice ani nechtěli jít, protože dobře věděli ještě z první republiky, že do opozice se snadno odchází, ale špatně se z ní vrací. Jedině Demokratická strana kalkulovala s opozicí. A dokonce Gottwald měl v roce 1945, když se nemohl dohodnout s národními socialisty o rozmístění křesel ve vládě, v úmyslu dát národní socialisty mimo vládu. Proti tomu byli sociální demokraté, kteří řekli: „Když půjdou mimo vládu, tak získají všechny hlasy nespokojenců s vládou a budou nejsilnější stranou, nebo budou velice silnou stranou, a to pro nás není dobré.“ Ale je nutno říct, že i v této lidové demokracii se ukázalo, že existuje neoficiální opozice. I nekomunistické strany vystupovaly s opozičními návrhy v parlamentu, mimo parlament a v tisku. A zejména komunisté když něco nemohli prosadit, tak měli výbornou platformu opozice – odbory, které vlastně byly rovnocenným partnerem vlády a byly plně pod vlivem komunistů a vystupovaly s jejich požadavky.

Takže komunistická strana mohla hrát na dvě strany, jednak parlamentní roli ve vládě, v institucích, ale zároveň jako masové hnutí?

Ano. Když něco neprosadila, tak masové hnutí.

Jaká byla v tomto období role prezidenta Beneše? V současné době probíhají velké diskuse kolem jeho role už od prosince 1943, kdy podepsal v Moskvě smlouvu, až do února 1948. Jak analyzujete jeho roli v tomto období?

Pokud jde o období 1945 až 1948, tak prezident Beneš si vytyčil základní pozici být nadstranickým vrchním úředníkem, nejvyšším úředníkem ve státě. A tuto roli víceméně dodržoval. To, co mu vláda předložila k podpisu, co Národní shromáždění rozhodlo a na čem se usnesla Národní fronta, podepisoval. Chyba nekomunistické opozice byla, že se na něj orientovala, protože on se nikdy nepostavil rozhodně na některou stranu, vždycky bylo jeho cílem to nějakým způsobem smířit. A ve chvíli, kdy bylo potřeba, aby dal na váhu svou autoritu, tedy v únoru, tak to neudělal. Tím se myslím dopustil velké politické chyby. On totiž prohlásil Únor za svůj druhý Mnichov a také tak to řešil – sestavil vládu a odešel. Ale měl jednat obráceně – odejít a nedělat vládu. Tak by byla jeho morálně-politická síla zachována. Ovšem popravdě řečeno, v Únoru byla jeho pozice velice slabá, únorové střetnutí se vlastně odvíjelo ve dvou polohách – jednak jako řešení vládní krize, to znamená vyřešení nové vlády, a tam byla rozhodující role prezidenta Beneše, který vládu odvolával a jmenoval. Ale za tím byla druhá a hlavní poloha Února, boj o moc, totiž nastoupení a vítězství monopolu komunistické moci. A tam Beneš neměl velkou možnost, rozhodující role byla politických stran nekomunistických. A ty se zachovaly jaksi… neprokázaly velkou politickou schopnost.

Jak si vysvětlit, že Únor proběhl tak hladce a že komunistický převrat nenašel velké odpůrce u demokratických stran?

V podstatě našel, měl odpůrce, ale neměl je veřejně. Žádná politická strana veřejně neorganizovala něco, co by byla protisíla komunistů, myslím veřejné hnutí. Já si to vysvětluji tak – nekomunistické strany se rozhodly pro krok, aniž si spočetly jeho důsledky. Domnívaly se, že jsou v parlamentní demokracii a že se vládní krize bude řešit tímto způsobem, to znamená, že prezident přijme demisi, jmenuje novou vládu a tak dále. Jenže zapomněly na to, že komunisté takto řešit vládní krizi nebudou. Komunisté hned zorganizovali ohromné hnutí a politické strany fakticky druhý den přestaly hrát významnou roli. Ony na to nebyly připraveny a nedokázaly zorganizovat účinnou protisílu.

Mohl byste popsat, jak KSČ ovládla bezpečnostní aparát a armádu?

S bezpečnostním aparátem to nebylo tak obtížné, protože strana měla ministra vnitra, tím byl Václav Nosek. A začala se vytvářet zvláštní instituce, takzvaná Státní bezpečnost, nebo politická policie, a obranná instituce, takzvané Zemské oddělení bezpečnosti, které měly hledat válečné zločince v Československu, kteří měli být stíháni. A tato instituce se postupně zlikvidovala, ale byla celá převedena do Státní bezpečnosti jako vnitrostátní politické zpravodajství. Takže komunisté měli bezpečnost, zejména ty složky, které byly politické a státně bezpečnostní, ve svých rukách. Dokonce to dospělo tak daleko, že neexistovala zpravodajská centrála a že tuto funkci fakticky převzalo evidenční oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Československa, kam komunisté z těchto státně bezpečnostních a policejních jednotek podávali zprávy. Obtížnější to bylo s armádou. V armádě byl sice velitelem, tedy ministrem národní obrany, s vedoucími komunisty spřátelený a komunistům blízký generál Svoboda, ale většina důstojníků přišla z odboje na Západě a tvořila rozhodující kádr v armádě. Přesto se komunistům podařilo během dvou let vybudovat mezi důstojníky strukturu svých tajných organizací a podle jejich vlastních údajů měli asi 25 % komunistů mezi důstojníky. Mezi prostými vojíny to bylo mnohem víc, podle jejich údajů kolem 50 %. Takže ačkoliv bylo zakázáno vytvářet stranické organizace v armádě a v bezpečnosti, měli komunisté uvnitř své buňky, které byly řízeny okresními organizacemi, a v armádě měli vlastní síť, což bylo hrozně důležité.

Jakým způsobem komunisté po Únoru zlikvidovali své odpůrce?

Ten způsob byl velice jednoduchý. Gottwald hned druhý den vládní krize vyhlásil: „Vytvářejte akční výbory Národní fronty a provádějte očistu všude.“ Takže na závodech, v úřadech, v obcích se vytvářely akční výbory Národní fronty, kde měli většinu komunisté a prováděli očistu od těch lidí, kteří s nimi nesympatizovali nebo kteří proti nim vystupovali politicky. Moc akčních výborů byla tak velká, že zakázaly příchod i ministrům, kteří podali demisi, na úřady, takže ministři už fakticky na své úřady ani nepřišli. Během krátké doby se odpůrce podařilo zlikvidovat. A Gottwald po Únoru koketoval s možností mít opoziční stranu, ale říkal: „On do té opozice nikdo nechce jít.“ Jeho myšlenka byla taková – bylo by dobré mít opoziční stranu, aspoň bychom věděli, kde „to“ máme. Ale v podstatě šlo jenom o úvahu.

Do jaké míry byla celá strategie Února a její průběh koordinovaná s Moskvou?

Já si myslím, že moc koordinován nebyl. Někteří pracovníci bezpečnosti měli úzké styky se sovětskými kolegy a podávali do Moskvy zprávy o situaci v Československu. Mezi nimi byla naprosto rozhodující převaha těch, kteří říkali, že komunisté nezískají nadpoloviční většinu voličů, a že je nutno vyvolat nějakou změnu. To mělo vliv na to, jak se v Moskvě utvářel názor o vývoji v Československu.

A co později? Co po Únoru, když už měla komunistická strana moc? Jakým způsobem mohl Sovětský svaz nebo sovětské orgány zasahovat do československé politiky nebo i do bezpečnostní politiky?

Velice jednoduše: prostřednictvím sítě poradců. Ta byla vytvořena v hlavních mocenských orgánech, v armádě, bezpečnosti, později i v ekonomice. Druhou takovou možností byla Rada vzájemné hospodářské pomoci a třetí bylo Informační byro komunistických stran, které bylo rozpuštěno až v šestapadesátém roce. Rozhodující byly také vzkazy, názory a nálady vedoucích představitelů, které se dostávaly do Prahy, zejména potom Stalina.

Ve vaší knížce jste zmínil, že v roce 1950 se sešla v Moskvě konference, jíž se zúčastnili generální tajemníci a ministři obrany, kde se projednávaly otázky vztahu sovětského bloku vůči Západu. Co se přesně na této konferenci rozhodlo, jak toto jednání probíhalo?

Konference se konala v lednu 1951 v Kremlu a byli tam, jak jste uvedl, generální tajemníci a ministři národní obrany jednotlivých zemí, za Sovětský svaz několik desítek generálů a maršálů a Stalin. V podstatě šlo o vojenské záležitosti a základní význam této porady byl, že Stalin vyhlásil jakousi koncepci, že během tří čtyř let, pak už ne, je možné vojensky rozšířit socialismus do celé Evropy.

Čili vývoj v jednotlivých zemích socialistické soustavy se měl podřídit tomuto cíli?

Celá vojenská i hospodářská politika se podřizovala tomuto cíli, protože šlo v podstatě o tři roky.

Jak si lze vysvětlit, že politické procesy v Československu si vyžádaly více obětí než kdekoliv jinde v socialistických zemích?

Jen pokud se jedná o politické procesy s komunisty, jinak to lze těžko zjistit, ale například proces s Miladou Horákovou byl nejrozsáhlejším co do počtu odsouzených i trestů smrti. Já si to vysvětluji tak, že to byl především proces s lidmi, kteří byli nějakým způsobem spjati se Západem, se západním odbojem nebo se západními komunistickými stranami, a těch bylo v Československu hodně a byli ve vysokých funkcích. Další takový moment byl v tom, že československý proces byl vlastně opožděný. Byl to začátek druhého kola velkých procesů, které se už pak neroztočilo. A protože byl opožděný, tak měl i jinou ideologickou koncepci. Ta koncepce byla proti sionismu a antisemitská. V Československu bylo těchto lidí ve funkcích dost, a proto se jich také hodně dostalo do věznic a před soudy. To jsou dva hlavní důvody. Jinak se těžko dají zjistit konkrétní příčiny.

Mohl byste uvést konkrétní příklady toho, jak bezpečnost vyvíjela nátlak na protivníky komunistické strany v období před Únorem?

Myslím, že takovým, možná dokonce nejklasičtějším příkladem byly takzvané „policejní případy“, kdy komunisté v bezpečnosti vyprovokovávali proti vedoucím funkcionářům nekomunistických stran provokace. Jedna taková provokace se odehrála na Slovensku, komunisté v bezpečnosti zorganizovali svého agenta, který přinášel ilegální letáky ze zahraničí a měl navázat styky a spojení s vedoucími funkcionáři Demokratické strany na Slovensku. Na základě výpovědi tohoto agenta potom došlo k zatčení asi čtyřiceti vedoucích funkcionářů Demokratické strany Slovenska, mezi nimi byli i dva generální tajemníci této strany. Vše vypadalo tak, že kdyby nedošlo k únoru 1948, tak se celá konstrukce zhroutila, protože u soudu by tito lidé vypovídali úplně jinak, než jak na nich byly vynuceny výpovědi na bezpečnosti. Ale Únor celou aféru „zachránil“ a všichni byli potom odsouzeni. Podobná akce proběhla proti vedoucím funkcionářům Národně socialistické strany, takzvaná aféra na severu Čech, kdy zatkli jednoho důstojníka, který měl mít údajně spojení s představiteli Národně socialistické strany a připravovat takzvaný protikomunistický puč. Všechno bylo v podstatě vyprovokováno a jenom únorový puč zamezil tomu, že se to dále nerozvíjelo.

A mohl byste ještě uvést nějaké příklady způsobu, jakým se zacházelo s protivníky komunistické strany po Únoru, v období těsně po Únoru?

Bezprostředně po Únoru byla většina činitelů nekomunistických stran, které akční výbory Národní fronty zbavily politických funkcí, pokud to tedy nebyli dělníci, sociálně a existenčně postižena. Byli vyhození z úřadu, museli odejít z funkcí. Mnozí z nich v pozdějších letech, včetně poslanců, byli vězněni, postaveni před soud a odsouzeni. Ale bezprostředně po Únoru došlo k zatčení asi dvou nebo tří poslanců, z nichž jeden, poslanec lidové strany Sochorec, spáchal sebevraždu, nebo jestli byl zabit, přesně nevím, zkrátka zemřel ve vězení. Ale to tažení proti poslancům zpočátku nešlo. Gottwald totiž chtěl zachovat dekorum a respektovat poslaneckou imunitu. Ale krátce po nových květnových volbách 1948 se spustilo i tažení proti vedoucím představitelům nekomunistických stran a velká část z nich skončila ve vězení.

Největší byl samozřejmě proces s Miladou Horákovou.

Ano, největší proces byl s Miladou Horákovou, poslankyní Národně socialistické strany. V tom procesu byli další poslanci Národně socialistické strany a další funkcionáři Lidové a Sociálně demokratické strany. Po tomto procesu, ve kterém bylo, jestli se nemýlím, osm trestů smrti, včetně Milady Horákové, která měla v té době šestnáctiletou dceru, a prezident Gottwald jí neudělil milost, tak potom byly takzvané následné procesy, jakási odnož v jednotlivých krajích. Byla zorganizována a zkonstruovaná celá síť procesů, ve kterých bylo odsouzeno asi 320 osob a přes 20 k trestu smrti.

Na závěr jednu otázku – mohl byste srovnat a popsat rozdíl represe, která se vedla v sedmdesátých letech za normalizace, s represí, která probíhala v padesátých letech v období stalinismu? Jaké jsou podle vás hlavní rozdíly?

Já si myslím, že rozdíl je veliký. V sedmdesátých letech došlo k existenčnímu postihu a k existenční politické a sociální perzekuci desetitisíců občanů. V polovině padesátých let však šlo o desetitisíce občanů, kteří byli neprávem odsouzeni do vězení, do táborů nucených prací nebo do jiných podobných zařízení. Takže ten rozdíl byl velký. Neprávem sociálně postižených, tedy soudně, soudní a mimosoudní perzekucí, bylo podle mého propočtu v padesátých letech asi kolem čtvrt milionu obyvatel, což tedy v sedmdesátých letech nebylo tolik. A pokud jde o existenčně postižené, tak těch bylo nejméně čtyřikrát tolik.

Karel Kaplan (1928)

Karel Kaplan

historik specializující se na poválečné dějiny Československa

Po válce vstoupil do komunistické strany, dálkově vystudoval Institut společenských věd při Ústředním výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a v roce 1960 se stal pracovníkem jeho aparátu a působil v rámci ideologického dohledu nad Ústavem dějin KSČ. Měl tak možnost seznamovat se s dosud nepřístupnými archivními materiály, včetně přísně utajovaných dokumentů komunistické strany a jejích bezpečnostních složek. Jako čím dál hlasitější kritik poválečného vývoje v Československu musel opustit místo v aparátu ÚV KSČ a začal pracovat jako samostatný vědecký pracovník v Historickém ústavu Československé akademie věd. Podporoval reformní procesy pražského jara 1968 a působil jako tajemník Ústřední rehabilitační komise při ÚV KSČ. Po srpnové sovětské invazi do Československa přišel o práci, byl vyhozen ze strany, v roce 1972 byl zatčen a držen ve vazbě. O čtyři roky později legálně vycestoval do Spolkové republiky Německo, kam se mu podařilo provézt i kopie mnoha tajných archivních materiálů. Následně mu bylo odebráno československé státní občanství a znemožněn návrat. V exilu působil v oboru soudobých dějin a publikoval. Spolupracoval s Collegiem Carolina v Mnichově a s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky, Rádio Svobodná Evropa, BBC, Deutsche Welle. Po pádu železné opony se vrátil do Československa a pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

Jde o jednoho z dosud nejpřekládanějších českých historiků a výraznou postavu v oboru poválečných dějin v Československu, autora stovek historických textů a desítek knižních titulů věnovaných moderním dějinám po roce 1945.

Prezident republiky Václav Klaus jej vyznamenal Medailí Za zásluhy (2008).