Vilém Prečan, 31. 1. 1988, Scheinfeld, Germany

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Proč nastala potřeba mít takový archiv nezávislé československé kultury na Západě?

Ukážu Vám konkrétní příklad. Je problém, jak dokumentovat nezávislé vydávání, jak funguje. Například tady je známá úvaha Milana Šimečky „Obnovení pořádku“. Toto je originální strojem psaný rukopis, a tady je samizdatové vydání, s podpisem autora a jeho fotografií, samozřejmě psané na stroji, ale dobře svázané. A potom vytištěná kniha v češtině, a pak různá zahraniční vydání v angličtině, francouzštině, italštině.

Proč byla potřeba mít archiv české kultury na Západě, místo, kde by se shromažďovaly všechny samizdatové publikace?

Tento archiv samozřejmě patří do Československa, měl by být umístěn tam, ale stávající situace to neumožňuje. Byl by zabaven a zničen. Namísto toho je zatím tady. Doufáme, že někdy se všechny tyto sbírky a archivy vrátí tam, kam patří, tedy do Československa.

Je Vám připisována slavná Černá kniha, napsaná krátce po sovětské invazi do Československa. To byl první pokus o vytvoření historického popisu okamžiku, události, která se právě odehrála. Jaká je zvláštní role historika v období jako je to, kterým prochází Československo po invazi?

Nenechat zničit doklady, shromáždit je, uspořádat a předložit veřejnosti. Není to jen jejich právo, ale i povinnost. A pocit té povinnosti byl hlavním důvodem, proč jsme se pokusili dokumentovat ty události, těch sedm velkých dnů českého a slovenského národa v roce 1968.

Protože jste měli pocit, že historické záznamy o tom, co se stalo, jsou v ohrožení? Že každodenní historii přepisuje oficiální propaganda?

Nejen to, ale chtěli jsme dát i impuls k tomu, aby se na všech místech v zemi, v každém městě a každé továrně tyto materiály bezpečně uchovaly a posbíraly.

Kolik časopisů se nyní v Československu tiskne, kolik samizdatových časopisů nebo publikací?

Teď? Vydávají se nejméně tři desítky periodických titulů. Některé vycházejí měsíčně, jiné čtvrtletně, různé druhy, asi tolik.

A kolik knih se takto vydalo v samizdatu, řekněme, za posledních 10–15 let?

To bych rád věděl! Jen jediná samizdatová edice, známá Edice Petlice, čítá teď ke konci roku 1987 366 titulů. A pak je tu Edice Expedice s asi 280 tituly, a potom Česká expedice, Edice Popelnice a další. Myslím, že to je asi 1000 knih.

A ty nemohou být vydány v Československu.

Nemohly být vydány v Československu, ale existují, mají své čtenáře. Vycházejí pak v reprintu na Západě v exilových vydavatelstvích, ale překládají se, to znamená, že se stávají součástí světové literatury, soudobé světové literatury, jsou k dispozici. České a slovenské nezávislé psaní nebylo umlčeno.

Mohl byste nám říci něco o sobě? Co se s Vámi stalo po vydání Černé knihy?

Bezprostředně nic, ale později, za takzvané normalizace, na jaře 1970, jsem byl propuštěn z Ústavu Dějin ČSAV v Praze spolu s několika dalšími kolegy. Vlastně celé Oddělení soudobých československých a světových dějin bylo reorganizací vyčleněno z Ústavu, to znamená, že zmizelo. V roce 1971 jsem byl se dvěma svými kolegy obviněn z podvracení socialismu a socialistického pořádku.

Psaní o dějinách se považovalo za podvratné?

Práce na té knize. Nebyla to psaná kniha, byla to jen dokumentace, byla to dokumentace o invazi a jak lidé v Praze a v Československu na ni reagovali. Dokumentovali jsme nejen jejich vzdor, zaznamenali jsme a zadokumentovali i to, co říkaly a tvrdily sovětské sdělovací prostředky. Nebylo to jednostranné.

Proč si myslíte, že úřadům tak vadilo Vaše dílo?

Proč? Protože to byla pravda o tom, co se skutečně stalo, a ne to, co chtěly, aby se věřilo, že se stalo.

Jak je možné, že historici byli mezi prvními, na které normalizace zacílila, byli vyhazováni z práce, atd.?

Je mnoho důvodů. Jeden je ideologický, marxismus-leninismus je historická ideologie. Za druhé, protože legitimita režimu nevychází ze svobodných voleb, ten zakládá svou legitimitu na událostech z Československých dějin, na legitimitě, kterou získal v roce 1948. A za třetí, historikové, kteří hledají pravdu a říkají pravdu o tom, jak se co skutečně odehrává, určitě jednají v rozporu se zájmy politiků nebo v rozporu se skutečnou linií posledního výkladu z posledního zasedání Ústředního výboru Komunistické strany.

Proč je důležité mít ten archiv tady na Západě?

Protože takový archiv nemůže vzniknout ani fungovat v Československu. Prozatím musí být umístěn tady na Západě, v bezpečí. To je všechno.

Ale co dalšího je za sbíráním všech těch materiálů? Proč je pro Vás důležité shromažďovat všechny ty materiály?

Je to důležité. Je pro to mnoho důvodů. Jedním je uchovat ty materiály, pak je zpřístupnit komukoliv, kdo s tím potřebuje pracovat. Kopírujeme ty materiály a zpřístupňujeme je knihovnám, badatelům, vydavatelstvím, časopisům, atd. atd. A za třetí to, co dosud nevyšlo, musí být vydáno. A musí se to studovat. Proto je to důležité.

Je neoficiální kultura zvlášť ohrožená zničením?

To je, protože v Československu nejsou žádné instituce, které tyto materiály uchovávají. Jsou konfiskovány při každé domovní prohlídce v domech disidentů, jsou ničeny policií. Byly zkonfiskovány, některé z těch rukopisů už neexistují, sami autoři je nevlastní. Takže se často stává, že mě žádají autoři z Československa, abych jim poslal výtisk jejich vlastního díla, protože žádný nemají.

A co se stalo s Vámi po roce 1968?

Na jaře 1970 jsem byl propuštěn z Ústavu dějin s několika dalšími kolegy a pak jsem byl nějakou dobu nezaměstnaný. A pak jsem pracoval v několika různých zaměstnáních, většinou jako topič v nemocnici v Praze. V roce 1975 jsem se rozhodl vybojovat si emigraci. Napsal jsem otevřený dopis Světovému kongresu historiků v San Franciscu a popsal situaci československé historiografie po předešlých čistkách. A pak, o jedenáct měsíců později, mi bylo povoleno legálně emigrovat s celou rodinou z Československa – v červenci 1976.