Zdena Tominová, 21. 7. 1988, London, United Kingdom

Metadata

Location London, United Kingdom
Date 21. 7. 1988
Length 08:21

Watch and Listen

Full video (mp4, 8 min)
Preview video (mp4, 1 min)

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Question: Mohla byste popsat, jak jste se cítila, když začalo být jasné, že se invaze podařila a že Moskva si prosadila svou?
Zdena Tominová: Nemyslím, že by byl jakýsi okamžik, kdy jsem cítila, že je po všem. Bylo v tom příliš velké veselí, bylo to příliš silné, než aby to ihned zaniklo. Ale pro mě, a přepokládám, že i pro mnoho dalších lidí, okamžik pravdy přišel, když v rozhlase promluvil Dubček. Vrátil se z moskevského zajetí a já jsem ho poslouchala na okupované radnici, kde jsem v prvním týdnu invaze pracovala jako tlumočnice. Vojáci už odcházeli, opouštěli pozice, všechno se jako by vracelo do normálu a Dubček říkal, že budeme pokračovat v reformách a všechno bude fajn jako předtím. Ale téměř nemohl mluvit, byl to zlomený muž, který mluví a vzlyká mezi slovy. Ten pocit se nedá popsat, byl to přicházející konec éry. Člověk to poslouchal, měl s ním obrovský soucit, ale zároveň v tom bylo – přestaň vzlykat, nemuseli jste to podepisovat, nemuseli jste kapitulovat. Měli jste mnohem víc věřit lidem, byli jsme tady, vyhrávali jsme, absolutně jsme vás podporovali, a teď tady vzlykáš, říkáš, že je po všem a že jsme museli kapitulovat. Myslím, že v tu chvíli všichni věděli, že tahle konkrétní strana skončila a že ta vzácná okolnost, kdy si lidé a komunistická strana vzájemně důvěřovali, definitivně skončila a už se nikdy nevrátí. Byl v tom smutek, ale také vztek, velmi zatlumený vztek. Cítíte, že nemůžete bojovat dál a máte vztek.
Co lidé dělali?
Lidé se nerozešli domů přes noc, jak jsem říkala, trvalo to dalších devět měsíců, než mohli zavést jakousi normalizaci, než přestaly stávky, než se studenti přestali scházet, trvalo to až do dubna 1969, když Dubčeka konečně vystrnadili a nastoupil nový režim, který tam je dosud. Ale i potom byly chvíle, kdy lidé znovu vycházeli do ulic, jako na první výročí invaze, ale to už věděli, že je to labutí píseň. Nikam to nevedlo, byla to jen pomalá smrt jednoho hnutí, pomalá smrt historického okamžiku, který se už nebude opakovat a který nemůže ani pokračovat.
Můžete popsat tu čistku, kdo byl odstraněn, a celý ten proces, ten pohovor?
Myslím, že nový režim byl vlastně velmi chytrý. Celý proces normalizace je jedním z nejhorších v historii právě proto, že nebyl krvavý, nebyla to dramatická čistka, nikdo nebyl popraven, nikdo nebyl ani uvězněn. Dokonce sám Dubček byl jen poslán zpátky na Slovensko a dostal místo úředníčka na správě lesů, jednoduše izolován od lidí třemi tajnými policajty, kteří ho ve dne v noci sledovali patnáct let. Stalo se to, že se ptali každého člena strany, každého zaměstnance v institucích, na školách a úřadech, ptali se inteligence, technických úředníků, ale nikoli dělníků, pokud neměli funkci ve straně.
Vzali každého do malé místnosti, do malé kanceláře, kde byla malá komise, dva, tři, možná čtyři lidi a člověk tam byl sám. Byla to tedy dost osobní situace, a když se před vás postavily samotné dějiny, byli jste úplně sami. A zeptali se vás: „Myslíte si, že vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu byla bratrská pomoc?“ Samozřejmě člověk chtěl celou svou bytostí křičet: „Ne, nebyla, byl to akt násilí“, ale věděl, že tam nemá nikoho, kdo by ho podpořil. Ulice jsou prázdné, davy zmizely. Když řeknu: „Ne, byl to akt násilí, nebyla to bratrská pomoc, Sovětský svaz udělal hroznou věc“, ohrozil by celou svou kariéru, ohrozil by budoucnost svých dětí, takže většina lidí prostě řekla „Ano, byla to bratrská pomoc,“ a k čertu s tím, a šla domů s tím strašným morálním zmrzačením. Pokud řeknete „ano“ na něco, na co chce celá vaše bytost říct „ne“, nesete si tuto ránu dlouhé roky, a v tom je asi i vysvětlení, proč lidé tehdy snesli i celou tu příšernou normalizaci. Byli morálně zmrzačeni. Samozřejmě na ty, kteří neřekli „ano, byla to bratrská pomoc“, kteří řekli „ne, byl to akt násilí“, ihned dopadl postih, o kterém ostatní věděli, že přijde. Ihned se společensky propadli, byli vyloučeni ze strany, zbaveni všech funkcí, pokud to byli odborníci, což většina z nich byla, byli vyřazeni z odborného života, bylo jim bráněno pracovat, byli vyhozeni z práce, nemohli dál psát, publikovat, stali se vyvrheli společnosti. A celá ta hrozná věc se přenesla i na jejich děti, které nesměly studovat a sdílely podobný osud. Tímto malým osobním aktem, kdy dali každému otázku, o které věděli, že na ni nelze odpovědět kladně, a stejně každého nutili, aby tak odpověděl, rozdělili společnost na dvě části. Postih Sedmi statečných, těch několika tisíc, kteří odmítli to morální zmrzačení, řekli pravdu, byl ale ohromný, spektakulární, a proto se například nemůžeme uzdravit tak snadno jako Maďarsko, ani tak rychle, i když i tam to trvalo dvanáct let. To kvůli tomu absolutnímu řezu mezi těmi, kteří řekli „ne“, a těmi, kteří řekli „ano“ a prohráli. Skutečně je to, jako když vám někdo rozřízne tělo vedví.
[nezaznamenaná nebo nesrozumitelná otázka]
Myslím, že jsem se cítila jako ostatní, hrozně naštvaná, ale pozoruhodné bylo, že nenastala ani sekunda, minuta strachu. Nikdo se nebál, byli jsme jen strašně naštvaní a cítili jsme, že pravda je tak moc na naší straně, že nám nemohou nic udělat. Stáli jsme tam ve vzteku, ale absolutně beze strachu, jen s prázdnýma rukama a s pocitem, že tohle je vlastně den vítězství. Je to legrační, neměli jsme pocit, že prohráváme, určitě ne první týden. Takový pocit, že máte pravdu, to už asi nikdy nezažiju, tu sílu, která není silou proti všem nebo proti čemukoliv, ale pro něco, co zůstává s vámi, a se kterou sebevíc tanků, sovětských nebo jiných, nepohne, ani nic nezmůže. Byl to vztek, ale rovněž i fantastický pocit vítězství a fantastický pocit pospolitosti. Všichni jsme byli v ulicích, člověk cítil, že nikdo nezůstal doma, děti a důchodce nevyjímaje, a to se myslím už nebude opakovat. Za nic na světě bych si takovou dobu nenechala ujít. Může to znít hrozně, ale je to pravda.
[nezaznamenaná nebo nesrozumitelná otázka]… pokud byste o tom mohla něco říct.
To, na co se často zapomíná a co ty dramatické obrázky neukážou, je, že kromě všeho vzteku a napětí a tragédie, která se odehrávala, zde byla ohromná kreativita. Český vtip během prvního týdne invaze úplně zazářil. Lidé vynalézali další a další formy nenásilného odporu. Začali doma dělat plakáty, celé centrum jimi bylo polepené, a nebyli jen naštvaní, byli velmi vtipní. Všude bylo to velké heslo „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“, a drobné kresby a verše v češtině a ruštině, a vojáci to v noci strhávali a ráno to tam bylo zas. Lidé zpívali na rozích ulic, a objevily se i takové metody – asi byste tomu řekli „vlastenecké flirtování“. Mladí lidé, dívky a chlapci, si sedali na lavičky před ruské tanky a ruská vojska a líbali se a objímali. Bylo to nejspíš šíleně demoralizující pro ty mladé ruské vojáky, ale byla v tom radost z toho, že jsme všichni pospolu a byla to i zábava. Tím to celé ještě zesílilo, protože nám to zejména v prvním týdnu invaze bránilo nenávidět. Nenávist je šíleně neproduktivní, ale my jsme vůči nim necítili nenávist, protože jsme se nebáli. Začali jsme je nenávidět, až když jsme si uvědomili, že prohráváme, až potom přišla nenávist.
Děkuji.

Zdena Tominová (1941)

Zdena Tominová

Česká spisovatelka, překladatelka, disidentka, po zatčení členek a členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v roce 1979 také mluvčí Charty 77. Perzekvována a donucena s celou rodinou emigrovat. Od roku 1980 žila ve Velké Británii, věnovala se literatuře a scenáristice, pracovala v rozhlasové stanici BBC a aktivně podporovala československý disent. Jejím manželem byl český filozof Julius Tomin, mimo jiné organizátor bytových seminářů zahraničních intelektuálů v době, kdy v Československu nesměli oficiálně přednášet a kdy jejich čeští a slovenští kolegové nesměli vycestovat do zahraničí. V roce 2003 ji prezident republiky Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy.