Vojtěch Jasný, 9. 1. 1988, New York, USA

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Když bylo po válce, myslel jste si, že by film měl pomáhat s budováním nové komunistické společnosti?

Ano, opravdu, chtěl jsem to tak dělat, mysleli jsme si, že něco zlepšíme. Svůj první film jsem natočil na Filmové akademii v Praze. Jmenoval se „Není stále zamračeno“. Byl to jakýsi neorealistický film, ale naší inspirací byli tehdy spíš Zavattini, De Sica a Rossellini a také staré sovětské filmy, například Matka od Pudovkina, ten byl můj hostující profesor. A také Donskoj, Země a tak dále.

Čím se tehdy vyznačoval socialisticko-realistický film?

To se ukázalo až později. Musím podotknout, že jsem několik let pracoval na dokumentech a ke hranému filmu jsem přešel až později. Hraný film jsem odmítal, protože pro mě bylo jednodušší točit skutečný život a nelhat tolik. Protože socialistický realismus hezky zní, ale ve výsledku je to lež. Muselo se lhát a ukazovat všechno hezčí, než bylo. Pak jsem přijel v roce 1952 do Sovětského svazu, když jsem letěl do tehdejší Lidové Číny na natáčení dokumentů, a uviděl jsem tu bídu. A poznal jsem, že je to velká lež. Viděli jsme hrané filmy o příbězích z kolchozů a ta bída, kterou jsme viděli, byla hrozná. Ukazovali ty Potěmkinovy vesnice. Takže jsem poznal, že je to lež, a už jsem nemohl dál lhát.

Do jaké míry vám jako filmařům říkala strana, o čem máte točit a jak to máte točit?

Do padesátých let jsem věřil, že strana má pravdu. A pak jsem zjistil, že nemá pravdu. A to její značná část. Když někdo zabíjí lidi, střílí je, posílá je do vězení … Otcův kamarád byl zavřený. Je to ten rodák v hlavní roli, František, a já jsem se ptal proč. A stejně tak jsem si řekl, že nacistický režim to nemůže být, protože ti zabíjeli lidi v koncentračních táborech a vědělo se to, a Němci to věděli také, takže z mnoha důvodů nejsou nevinní. Takže když můj otec zemřel v Osvětimi, poznal jsem, že se systémem neudělám nic, jen proti němu můžu bojovat. A pak jsem poznal tento režim a myslel jsem si, že je správný. Četl jsem Marxe i Engelse, byli chytří, ale v mnoha ohledech idealisté. Takže jsem poznal, že je to úplně jinak.

Já jsem se ale chtěl zeptat, jestli když jste natáčel schválené filmy, dávala vám strana podrobné pokyny, jaké filmy máte točit a jak je máte točit.

To byly rozsáhlé pokyny a trpěli jsme tím. Takže se člověk snaží od toho odejít a nechat to být. Především to tak nedělat. Když jsem dělal dokumenty, byl jsem mnohokrát žádán, abych šel natáčet hraný film. Ale když jsem dostal scénáře, říkal jsem, dobře, podívám se na to, snad to zvládnu. A pak jsem říkal, že nejsem na to připravený, musím se naučit, jak pracovat s herci. Ale to odmítání bylo spíš kvůli tomu, že ty scénáře byly hloupé a propagandistické.

Avšak byli nějak odměňováni filmaři, kteří byli konformní? Jakou odměnu dostali ti, kteří točili schválené filmy?

Státní cenu, to bylo 20 tisíc korun, a možnosti mít lepší byt než ostatní. Vyhodili z bytu třeba nějakého velkého obchodníka, nebo mu ten byt rozdělili a vám přidělili tu větší část, protože jste byl státní prominent.

Jak jste přešel od filmů, které byly politicky přijatelné, k filmům, které byly kritické? Jak to bylo možné uvnitř státem řízeného systému?

To je dobrá otázka. Především to je ve vás, ve vašich kořenech a v tom, co si s sebou nesete. Pak se snažíte něčemu pomáhat a myslíte si, že to jsou dobré myšlenky. A potom jsem byl v Číně. Šéfa mi dělal Čou Enlai, který byl velmi chytrý, natáčel jsem dokumenty a neměl s ním žádný problém. Ale měl jsem problémy se Sovětským svazem, protože to byla doba překážek, byl to policejní stát, a když jsem se vrátil, už jsem tak nemohl natáčet. Takže jsem začal přemýšlet jinak. Ale to nebyl skutečný důvod. Skutečným důvodem bylo, že mi zemřela matka, první manželce se narodil mrtvý syn a manželka později zemřela na rakovinu. Po těchto třech ztrátách jsem se změnil. Začal jsem víc studovat náboženství a podobné věci.

Ale vláda, strana a stát Vám přece tehdy dávaly peníze na Vaše nové filmy.

A musel jsem už být velmi chytrý, jako je to v Bibli: bezelstný jako holubice, ale zároveň jako had. Tak se to musí dělat. A tehdy jsem úplně změnil názor a začal jsem to tak dělat i v praxi. Řekl jsem si: „Tohle už nebudeš dělat. Budeš dělat jen to, o čem cítíš, že je to správné.“. Takže jsem tuto etapu začal „Zářijovými nocemi“, kritickou komedií o armádě, kterou napsal Pavel Kohout. Ty získaly v Praze Cenu kritiky. Byla to doba, kdy byl u moci Chruščov, který otevřel mnoho cest. Nakonec to byl dobrý člověk. Pomohlo nám to, že řekl, že za Stalina bylo zavražděno 20 milionů lidí. Tu knížku v ruštině mám tady v knihovně, je to tam napsáno. Gorbačev teď neříká nic nového, řekl to už Chruščov. Takže to bylo dobré, nám to pomohlo. A pak jsem začal čím dál tím víc přemýšlet nad tím, co bych měl dělat. Producent, který se jmenoval Šmída, vedoucí filmové skupiny, ve které jsem v Praze pracoval, všechno to byl státní film, mi řekl po „Zářijových nocích“, že můžu natočit film podle sebe. A přišel čas napsat si vlastní námět.

Takže vláda jakoby záměrně povolila sevření a nechali Vás točit tyto kritické filmy?

Podívejte, tady je strana a tady je šéf. A ten šéf byl člověk a myslel si, že teď přišel čas nechat Vojtu, aby natočil film podle sebe. A řekl, abych si napsal vlastní příběh. Tak jsem si sedl a napsal „Touhu“. Začíná mou vzpomínkou chlapce, který běží za vranami a věří, že za kopcem je konec světa a tam je chytí. Tím ten příběh začíná. Je to příběh malého chlapce. Pak je tam milostný příběh a příběh rolníka, a příběh mé matky, její smrti. A „Touha“ byla základem všech mých pozdějších filmů, jako třeba „Až přijde kocour“ a „Všichni dobří rodáci“, této trilogie. A mezitím jsem natočil i další filmy, ale pod všechny se můžu s čistým svědomím podepsat.

„Všichni dobří rodáci“ je velmi kritický film, samozřejmě politicky kritický, ale některé z dřívějších filmů vnímali Češi jako politicky velmi radikální nebo takové, které zatřásly režimem, zatímco pro nás vypadají jako vcelku jednoduché sociální komedie. Proč tomu tak bylo? Proč byly tyto filmy vnímány jako politicky radikalizující?

Nemohli jsme nic říkat přímo, takže jsme používali pohádky, komedie a podobné prostředky a vyjadřovali se tak v alegoriích. Takže všechny tyto filmy, i „Až přijde kocour“, mluví prostřednictvím pohádky. A pak přišla doba, kdy jsem si řekl, že teď je třeba napsat a natočit film napřímo. A tak vznikli „Všichni dobří rodáci“. To byl rok 1968 a potom přišli Rusové a invaze.

Co bylo cílem Vašeho filmu „Všichni dobří rodáci“?

Už po roce 1945 jsem se rozhodl sbírat materiály a natočit větší film. Někdo napíše velký román, tak já natočím film. A pak jsem vše měl připraveno a v roce 1956 jsem se stal režisérem. První scénář „Všech dobrých rodáků“ jsem napsal po velkém úspěchu „Zářijových  nocí“, komedie od Pavla Kohouta, která získala Cenu kritiky. To mi otevřelo dveře a věděl jsem, že už můžu připravit trilogii. První byla „Touha“, kterou jsem natáčel v letech 1957–1958, pak „Až přijde kocour“ v roce 1963, a „Rodáci“ se natáčeli do roku 1968. Takže první scénář jsem napsal už v roce 1945. A cenzura začala pracovat. První cenzurou byla umělecká komise, ale tam to nešlo, ta byla příliš oficiální, byli tam spisovatelé, politici a tak podobně. Šlo to přímo od té filmové skupiny ke generálnímu řediteli filmu, od generálního ředitele filmu k Filmové komisi KSČ, a ti mi řekli: „Nikdy, nikdy. Nikdy nebudete moci točit tento film.“ A bylo to zasláno i na komisi Ministerstva vnitra. Byla to taková trojice.

Proti čemu měli námitky? Proč byli „Všichni dobří rodáci“ tak nebezpeční?

Stejně jako nyní: protože jsem říkal pravdu a je tam i víra v Boha. A jak víte, komunistické myšlenky s tím nejsou v souladu, a já jsem vyprávěl o tom, jaký je skutečný život. Nemůžete totiž jednoduše něco napsat o prostředí, které neznáte, ale když to je vaše vesnice, vaše prostředí a vaši sousedé, dokážete to. Víte o každém jejich kroku. Já jsem se tedy rozhodl, že budu vyprávět čistou pravdu a řeknu to napřímo. A to jsem i udělal. Sice mnohem později, ale v roce 1968 se to povedlo. To je ten rozdíl proti všem těm kvasi-socialisticko-realistickým filmům, ty lžou a zkoušejí vše vykreslit v nádherných barvách, nádhernějších a ještě nádhernějších, a strana je v nich svatá, tajemník strany je světec a hodný, je jako Svatý duch a všechno je zachyceno tímto způsobem. Je to velká lež, takto to nemůžete dělat.

Co znázorňuje scéna, kdy nově zvolený stranický výbor prochází hlavní ulicí? Co jste chtěl sdělit?

Víte, já mám rád hudbu a muzikály. Ta scéna byl vtip. Ten stranický výbor prochází vesnicí, použil jsem známý pochod a se skladatelem jsme to upravili. Nechávám je projít vesnicí a vidíme, jak se jim lidé vysmívají, nemají je rádi, znají je velmi dobře a vědí, o koho jde. Pak už dál nemohou.

Jací lidé to podle Vás v té scéně měli být?

Jsou tam tři lidé. Varhaník, hodný člověk, který hodně pomohl sovětské armádě, protože pracoval ve špionáži. Hodně věřil v komunistický režim, byl varhaníkem a za války hrál Internacionálu. Takže se nám zalíbilo chodit za nacistů do kostela na Internacionálu. Je to jen vtip, a my Češi si rádi děláme legraci. Takže ten varhaník byl hodný člověk, ale pak zjistil, že dál se už takhle nedostane, skončil s tím a jen chránil přírodu a nakonec odešel.

Jaké jsou ty další postavy?

Jsou to průměrní lidé, jako bývají v komunistickém anebo fašistickém režimu. Zavattini například používal ten výrok o „spiknutí průměrných“. Průměrné lidi režim často používal, protože zničili nejlepší obchodníky, nejtalentovanější sedláky. Největší sedlák byl většinou nejlepší nejen proto, že to musel umět dobře, ale musel být velmi dobrý. A ti byli zavíráni a zabíjeni.

Další velmi silná scéna je, když onoho sedláka a ty další nutí místní stranická skupina, aby vstupovali do družstev. Čeká se od nich, že vstoupí dobrovolně. Proč jste tu scénu natočil tak silnou a jak působila na lidi?

V tom filmu jsou dvě scény o tom, jak chtějí přimět zemědělce, aby vstoupili do družstva. Nejprve násilím, posílají je do vězení. A podruhé, to už bylo za Novotného, to byl systém, kdy je znovu a znovu žádali a nutili podepsat. Už je nezabíjeli, už je nezavírali, jen Františka, tu hlavní postavu, a ty ostatní jen žádali, ale oni odmítali a říkali, až po Františkovi, jinak ne. Nakonec vstoupili, ale potom zase odešli. A bylo nutné, aby František přežil, vrátil se z vězení a stal se předsedou družstva, aby tam každý vstoupil. Družstvo není špatná myšlenka. Velké zemědělství vidíte ve Spojených státech a v Kanadě, 2% farmářů zajišťují potraviny pro celý svět.

Co na tom dříve bylo špatně?

To násilí. Tady je také určitá forma násilí. Velký průmysl, zemědělský průmysl a dočtete se o příbězích menších farářů a jejich sebevraždách. Jsou zde také problémy, ale ne tohoto druhu.

Jak to probíhalo, když jste začal „Všechny dobré rodáky“ promítat na venkově?

Když jsme začali „Všechny dobré rodáky“ promítat v menších městech a na venkově, musím říct, že jsem ten film původně dělal hlavně pro své sedláky. Oni to věděli, ale já jsem jim chtěl ukázat, že za této vlády se dá natočit takový film a je to vláda Pražského jara: „Uděláme změny, už nikdo nebude zabíjen, budeme to dělat jinak. Říkáme, že jsme se dopustili těch chyb, říkáme to otevřeně.“ Chtěl jsem, aby to věděli. Ale film měl úspěch po celém světě, a kdyby se „Rodáci“ mohli svobodně šířit, prodávali by se všude.

Jaký byl obecně dopad těch českých filmů z půlky šedesátých let na českou společnost? Co s ní udělaly?

Myslím, že ty filmy ze 60. let a pozdější doby měly značný dopad. Byli jsme první avantgardou ještě před literaturou. Literatura následovala o něco později, i když téměř ve stejnou dobu. Takže jsme ovlivňovali vývoj naší společnosti, ale problém Pražského jara spočíval v tom, že naše hnutí bylo spíš hnutím intelektuálů než rolníků a dělníků. Podporovali to, ale byla to záležitost inteligence.

Ale film měl větší dopad, než jen na inteligenci?

Ano, oslovili jsme miliony a lidé to i dodnes mají rádi. A „Všichni dobří rodáci“ se promítají tajně. V Československu jsou na videokazetách a můžete je vidět. Takže lidé je znají, i mladí. Je to jako legenda.

Co to s lidmi provádělo psychologicky, když přišli do kina a viděli takový film? Co si mysleli?

Mladí lidé, kteří je vidí teď, už jim nerozumějí a musejí se ptát rodičů. A ti jim to vysvětlují. Líbí se jim to jako film, protože je nádherně natočený, ale nerozumějí mu.

Co jim řekli rodiče, kteří v té době žili?

Většina rodičů po shlédnutí filmu pláče. I teď mě lidé, kteří žijí ve Spojených státech, prosí, zda bych jim nedal kazetu s tím filmem, jedou třeba na hory s přáteli, promítnou jim „Všechny dobré rodáky“ a rozpláčou se.

Proč pláčou?

Protože to byla velká příležitost. Pražské jaro bylo pro Československo ohromnou příležitostí: být svobodnější, zapracovat na zkažené společnosti, dělat věci lépe, říct – vraždili jsme, budeme lepší. Byla to velmi svobodná společnost. Několik měsíců roku 1968 byla téměř nejlepší doba mého života. Ale věděl jsem, že to skončí, že to už nebude nikdy pokračovat.

Jak Vám prošla Česká rapsodie cenzurou?

Česká rapsodie je hodně zvláštní. Byl to film pro Expo Osaka. Bylo mi řečeno, že musím udělat propagandistický film pro Československo, a to po sovětské invazi. Takže to nejde odmítnout. Ale napsal jsem scénář a říkal jsem si jednak, že použiji masky, protože jsem věděl, že Číňané a Japonci je mají rádi, a napsal jsem tedy scénář beze slov, jen s hudbou a zvuky. A dal jsem jej Miroslavu Galuškovi, řediteli české expozice v Osace, a nad ním byl ministr Kahuda. Přečetl si scénář, každý záběr, a řekl mi: „Jestli to takhle natočíš, ministr přijde o práci, já přijdu o práci a ty jsi skončil.“ Řekl jsem, že to vím. On na to: „Musíš to udělat jinak.“ A já jsem se usmíval a řekl, že to změním. „Slibuješ?“ „Ano, slibuju.“ Holubice a had. Byl jsem jako ta holubice, ale jinak jsem se musel chovat jako had. Lhal jsem, protože jsem věděl, že to musím natočit. „Změním to a budeš spokojený, udělám nádherný film s propagandou.“ Takže jsem natočil nějaký průmysl a podobně, ale na konci jsem to udělal stejné, a mnohem silnější, protože na konci hraje dechovka, která jde prázdným polem, jen mráz a led a všichni jsou v černém a hraje se takový pohřební pochod, ale nikde není žádná rakev. A všichni se diví: „Kde je rakev?“ A já tím říkám, že rakev je naše země, protože už není svobodná. Takto jsem udělal víc věcí, podařilo se mi to. A když ten film byl hotový a promítal se v Osace, měl velký úspěch, myslím, že byl i nominovaný na Oskara za dokument. A v Osace se velice zalíbil japonskému prezidentovi, takže když už byl zakázaný, on jej promítal stále dokola, vyžádal si to. A pak jsem byl předvolán na stranický výbor. Byly tam dvě ženy a nějací další lidé a ptali se mě: „Soudruhu Jasný, co jste tím filmem myslel? Co jste tím chtěl říct?“ A já jsem se usmíval a říkal: „Vážené soudružky, vidíte to, co jsem v něm ukázal. A to, co jsem ukázal, jsem taky chtěl říct.“ Sice jsem se usmíval, ale třásly se mi kolena, protože jsem nevěděl, jestli odtamtud ještě odejdu, jestli uvidím rodinu. A ony řekly: „Vy jste chtěl ukázat naši zem a sovětskou invazi“. Byly chytré, přesně věděly, o čem to je. Ale zavřený jsem nakonec nebyl …

Co Vám potom řekly?

Mohl jsem jít a odešel jsem z ministerstva, nejprve jsem zašel do hospody a dal jsem si koňak, abych uklidnil srdce a třesoucí se kolena. A pak jsem šel domů a divil jsem se. O pár dní později si mě zavolal generální ředitel filmu, to byl dřív můj kamarád, dr. Purš, a ten mi řekl: „Vojto! Natočil jsi „Všechny dobré rodáky“, ti jsou zakázaní. Teď jsi natočil „Českou rapsodii“, ta je taky zakázaná. A jestli natočíš třetí takový film, půjdeš do vězení a já taky. Ostatní přijdou o práci, i ministr, a ty také. A jestli se chceš zachránit, musíš natočit oslavný film i státní bezpečnosti a vystoupit v televizi a otevřeně říct, že jsi s „Rodáky“ a „Českou rapsodií“ udělal chybu a že teď už to víš, že to byly samé chyby, a polepšíš se.“ A bylo to úplně stejné, jako to kdysi dělala církev, tedy inkvizice, to samé se tady opakovalo. Takže jsem si řekl, že jakmile nastane první příležitost, ze země odejdu. A začal jsem pracovat na dalším filmu, usmíval jsem se, ale pak jsem odešel. Takhle to bylo.