Jan Vladislav, 31. 1. 1988, Castle Schwarzenberg, Scheinfeld, Germany

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Jak byste definoval pojem „nezávislá kultura“?

Žádná literatura není nezávislá, protože je závislá na svém jazyku, na zemi, na světě, ve kterém člověk žije. Ale v zemích, jako je Československo, ten problém existuje v jiné podobě – v té podobě, že spisovatelé chtějí být nezávislí na vnějších vlivech, nechtějí být závislí na moci, na příkazech moci, které přicházejí mimo literaturu. A to je vlastně smysl celé té české literatury, která se jmenuje nezávislá, neoficiální a tak dále.

Pro většinu lidí na Západě je samizdatová kultura jevem posledních 15–20 let, ale mohl byste nám říci na základě své vlastní zkušenosti o jejích kořenech a původu?

Já se domnívám, že česká nezávislá literatura nezačíná rokem 1969, 1970, to znamená jako dědictví Pražského jara. Začíná už daleko dřív, rokem 1948, kdy se česká inteligence rozdělila na dvě skupiny – na lidi, kteří spolupracovali s novým komunistickým režimem, ať už z přesvědčení nebo z oportunismu, a na skupinu lidí, kteří věděli, že se už v té době hraje ta nejdůležitější hra, která se týká české identity, to znamená nebezpečí ztráty české identity po roce 1948. A tehdy začala skupina spisovatelů, a bylo jich mnoho, pracovat nezávisle na režimních podmínkách, na státních nakladatelstvích a tak dále. A to byli často i velcí autoři, kteří mohli publikovat, ale kteří napsali v té době některá důležitá díla, která nesměla být vydávána. A byla skupina lidí, mnoho mladších autorů, kteří vůbec nesměli publikovat a kteří v té době začali pracovat mimo oblast oficiálních médií, nakladatelství a podobně.

Jak byste si vysvětlil, že pro tolik intelektuálních vůdců byla přitažlivá komunistická ideologie?

Na jedné straně tam samozřejmě byly určité iluze, ale na straně druhé tam byla taky nedostatečná odvaha nahlédnout do tváře skutečnosti. Někteří to udělali už ve třicátých letech během moskevských procesů. A potom jsou tady ještě některé jiné věci, například to, že většina intelektuálů je z prostředí, dejme tomu, dobrých rodin a měli špatné svědomí vůči pracujícímu člověku, kterého neznali a jehož jménem mluvili. A proto byli ochotni přijmout cosi, co si mysleli, že je diktát dělnické třídy, což nebyla pravda, oni tomu nerozuměli, ale přijali to a podřídili se proto věcem, se kterými hluboce nesouhlasili. Proto taky tolik starších i mladších autorů v šedesátém osmém roce najednou pochopilo, že to je jinak, a zvolili odlišnou cestu. A proto se skutečně nezávislá literatura obohatila i o lidi, kteří předtím režim podporovali. A najednou přešli na druhou stranu barikády a stali se organizátory nové vlny nezávislé literatury, protože je nutno říct jednu věc, která je velmi důležitá, že teprve po roce 1968 se díky právě těmto lidem, kteří přicházeli ze struktur, stalo, že se nezávislá literatura začala organizovat takovým působivým způsobem, že třeba Edice Petlice se najednou stala něčím, co bylo opravdu organizováno. Předtím to bylo náhodné, jak to šlo. A výsledek je, že dneska máte nejenom řadu edic, ale taky například řadu časopisů, což je neobyčejně důležité. Například časopisy kritické, které v Čechách neexistují od roku 1948, a teprve po roce, řekněme, 1970 se začaly dělat časopisy historické, nezávislé historické, nezávislé kritické a podobně.

Pražské jaro roku 1968 se vždy prezentuje jako velký den reformních komunistů, ale jak to prožívali lidé jako Vy?

O Pražském jaru nelze uvažovat jako o nějakém začátku a o výsledku pouhých komunistických tradic nebo tlaků komunistické inteligence. Je to výsledek velkého vývoje, který začal roku 1948, kdy právě intelektuálové, kteří se účastnili té první vlny neoficiálního svobodného myšlení, způsobili svým tlakem, že se dospělo až k jakési revizi. A tu potom provedli především intelektuálové ve straně, protože ti měli možnosti. Ti ostatní měli jenom mravní možnosti tlaku, kdežto intelektuálové, kteří byli ve straně, měli možnost i hlasovat a něco způsobit. Proto si také myslím, že ten vývoj od roku 1948 do roku 1968 byl velmi důležitý, kdy určitá část významných spisovatelů a intelektuálů vůbec tlačila tak či onak na výkonnou moc komunistické strany.

Často popisujete psaní pro samizdat jako zkušenost, která je pro spisovatele osvobozující. Co tím myslíte?

Myslím tím to, že spisovatelé i lidé, kteří byli poctiví a kteří psali dobře, přeci jenom počítali s tím, že kniha vyjde. Museli počítat s cenzurou a s autocenzurou a tu sami prováděli. Když ale po roce 1970 viděli, že jejich knihy už nemohou vyjít, nebo aspoň ne v blízké budoucnosti, osvobodili se od cenzury, hlavně ale od autocenzury. A to bylo velikým podnětem k jakési svobodě. A tato svoboda se projevila tím, že vznikla nečekaně v obtížné situaci, kdy pracovali bez honoráře, bez peněz, v kotelnách a podobně, ale začali psát velmi důležitá díla. Je významné, že většina děl, která vycházejí dnes na Západě, ve Francii, v Anglii a tak dále…

(střih)

Česká kultura, česká literatura a obecněji snad středoevropská kultura měla a má úzké vazby na západní tradici. Co se stalo s těmito úzkými vazbami s Paříží či Londýnem po roce 1948?

Myslím si, že režim chtěl především zrušit jakékoliv tradice a nastolit svoje vlastní. To se nepodařilo. A chtěl přerušit styky s tím světem, který byl vlastní české kultuře, to znamená Západ: Francie, Anglie a tak dále, Německo samozřejmě také. A zároveň chtěl přerušit tradice i s Východem, se sovětskou literaturou, ale s tou sovětskou literaturou dvacátých, třicátých let, protože ta nesměla být vydávána, publikována a recipována. Myslím si, že šlo především o problém identity, že chtěli zrušit českou, středoevropskou a evropskou identitu v Čechách a nahradit ji něčím, co se mělo jmenovat internacionální identita, což mělo být cosi, co se dalo kdykoliv vyměnit, tak jako se dají vyměnit názvy ulic – chvíli to je ulice Fochova, podruhé Stalinova, pokaždé jiná. A tato internacionální identita měla být jakýmsi způsobem ztráty nebo odstranění původní české identity, která byla důležitá pro celý život. A já si myslím, že to především začalo v šedesátém osmém roce, protože si uvědomili, že do roku 1968 byla i ta oficiální literatura přece jenom jistým způsobem česká. A potom chtěli nastolit něco, co by bylo ryze sovětské, ovšem myslelo se tím internacionální.

Dá se říct, že ta středoevropská kulturní identita přetrvala, že přežila tento čtyřicetiletý nátlak?

Padesátá léta byla tragická. Ale na druhé straně byla velkým vítězstvím české inteligence, která přes ten krutý tlak vydržela až do dneška. A to je něco, na co se zapomíná. Mluví se o nátlaku, o koncentračních táborech, o vězeních padesátých let, o věznění sedmdesátých let. Ale nemluví se o tom, že velká část české inteligence a s nimi i českého čtenářstva a prostě české veřejnosti vydržela tento tlak a neztratila tuto svoji inteligenci, svoji identitu. A to je důležité například i dnes – vidíš „renouveau“ náboženství, „renouveau“ jazykové, obranu proti změně pravopisu a podobně. To vše je svědectvím o tom, že se jim nepodařilo tuto původní, tradiční identitu, která se datuje od 10., 12. století, od pokřesťanštění Čech až do dneška, v hloubi změnit. Nemyslím si, že by to byla jen katolická, křesťanská identita, je to česká identita.