Vilém Bernard, 12. 11. 1987, Central Europe

TranscriptPlease note that this transcript is based on audio tracks and doesn't have to match exactly the video

Když jste byli v Moskvě, co říkali komunističtí vůdcové, že udělají, až se v Československu dostanou k moci?

Pokud si vzpomínám, mezi komunistickými vůdci v Československu byli tehdy i ti z exilu, a z nich nejdůležitější byl samozřejmě Klement Gottwald. Ten měl i největší autoritu, u všeho byl a stanovil budoucí politiku strany. Pamatuji si především, jak se stále vracel ke stejné věci. Srovnával zkušenosti komunistické strany za dvacet let svobodné Československé republiky a říkal, pokud si dobře pamatuji: „Tehdy jsme měli výborný socialistický a komunistický program, přesně jsme věděli, jak přeměnit Československo z hlediska socialismu na skutečně socialistickou zemi. Ale po našich zkušenostech jsme došli k tomu, že nejdůležitější není perfektní politický socialistický program, ale že hlavním problémem pro stranu a hlavním problémem, kterému čelilo Československo, byla moc. Je pravda, že jsme měli skvělý program, se kterým jsme byli spokojeni a který podporovalo mnoho lidí, ale včas jsme si neuvědomili, že moc zůstala v rukou odpůrců Komunistické strany, v rukou buržoazie, kterou tehdy představovala především nejsilnější nesocialistická pravicová strana, Agrární republikánská strana.“

Jak důležité bylo pro komunistické vůdce uchvátit moc?

Komunistická strana, tím myslím její vůdcové, byli přesvědčeni, že aby bylo možno provést socialistickou přeměnu země, něco, co pro ně bylo zásadní z pohledu komunistické ideologie a cílů, tak pro tento účel musí mít politickou stranu, která je této myšlence plně oddaná, která nechce akceptovat skutečné sdílení moci s jinými stranami, aby nějak nediskreditovala a nezměkčovala svou politiku, ale musí mít sjednocenou disciplinovanou stranu, která se řídí pouze komunistickou myšlenkou a komunistickým programem. Proto se nejprve zabývali vytvořením silné organizace ve své straně. Zaměřili se na vytvoření toho, čemu říkali demokratický centralismus, což znamená přísně disciplinovanou stranu, ve které politické byro rozhoduje o tom, co se bude dělat, nebo stanovuje pravidla, která jsou závazná pro všechny členy bez větší diskuse. Ano, určitě debatovali o ideologii, která nebyla vždy srozumitelná, určitě pro nekomunisty. Měli rádi vážnost strany, která byla nad každodenními problémy, ale která mohla předvídat budoucnost, nádherné myšlenky socialismu a jak komunismus zavládne na celém světě, zejména v komunistické straně. Proto se v prvním období existence strana věnovala vytváření toho, čemu myslím sami říkali bolševizace Komunistické strany. Což znamená vytvoření komunistické strany podle sovětského vzoru z hlediska organizace a politiky.

Proč po válce sociální demokracie v Československu nenabídla větší odpor vůči komunistům, když začalo být jasné, že uchvacují moc?

To bylo z několika důvodů. Skutečně není možné ty různé důvody rozdělit na důležitější a méně důležité. Všechny byly důležité, každý sám o sobě, a zejména společně. Především strana byla rozdělená. Byla skutečně rozdělená mezi těmi, kteří chtěli zachovat její demokratickou tradici a pokračovat v její demokratické politice, která vychází nikoliv ze systému jedné strany, ale mnoha politických stran, jak je obvyklé. Samozřejmě dochází k soubojům a sporům mezi stranami, ale byli jednotní v jedné věci, a to je, že strana tady není proto, aby zničila ostatní strany. Uvědomovali si, že se účastnili svobodných voleb, pokud byly v předválečném Československu, ale ne proto, aby výsledek voleb navždy vyřadil jakoukoliv jinou stranu. Ale to byl jeden důvod. Další byl, že zde byla značná nejistota, zda bude strana po válce vytvořena jako nezávislá z hlediska organizace a politiky, nezávisle na Komunistické straně.

Můžeme to upřesnit? Byl to strach? Sociální demokracie věřila tomu, že jí sověti nemusí povolit?

Přesně tak. Ano, obávali se, že převládne Komunistická strana a její oficiální interpretace politiky Národní fronty. Protože se mezi politickými stranami odsouhlasilo, zajisté pod vlivem a tlakem komunistů, s nedotknutelností hned od počátku, že politické strany by nějak měly vytvořit určitý svaz, nazvaný Národní fronta, který by se shodoval v základních myšlenkách ohledně státu, jak jej viděla Komunistická strana, ale který by stále každé ze stran dovoloval samostatnou organizaci.

Existovala tehdy skupina sociálních demokratů? Říkáte, že existovala skupina sociálních demokratů, která souhlasila s komunisty? A bude souhlasit, i když už komunisté zabírali policii a tak dál?

Existovala. Ano, vedla se o tom nějaká diskuse, asi bych mohl dokonce říct, že ta diskuse byla asi trochu nejistá, zpočátku trochu nová, protože lidé se obávali, měli na paměti určité situace, které nastaly v jiných zemích, dokonce i v té části Československa, která byla jako první osvobozena od cizí okupace, německé okupace. Byli pod vlivem toho, co se stalo na Podkarpatské Ukrajině, v nejvýchodnější části Československa, kde komunistická strana jednoduše převzala moc silou.

Pardon, můžu Vás přerušit? Myslím, že to pro nás už jsou příliš velké podrobnosti.

Řekl bych, že tou dobou se proměňoval v Československu názor lidí na strany. A pokud třetina podporovala nebo se nestavěla proti možnosti, že komunisti budou v Československu převládat, určitě jich bylo víc později, než v začátcích Československa. Na začátku měl Fierlinger větší prestiž, než později.

Měli někteří sociální demokraté iluze ohledně toho, co bude komunistická vláda země znamenat?

Ano, měli, neustále se na to ptali, zda země zůstane svobodná. Bude strana jednoduše provádět politiku diktovanou od komunistické strany nebo z Moskvy? To byla otázka, kterou si kladl každý, na kterou se tehdy každý opakovaně a otevřeně ptal. Takže pokud to nebylo jasné v počátcích země, určitě to bylo mnohem jasnější v době brněnského sjezdu. Byl správný předpoklad, že situace se stále vyvíjí a sama by se ještě vyvinula dále. Dalším vlivem samozřejmě –

Takže by se sociální demokraté rozdělili, a dělali si nějaké iluze?

Když Sociálně demokratická strana obnovila svou činnost po válce, což samo o sobě nebylo jisté, dokud se tak nestalo, tak nebyla jednotná. Určitě nebyla jednotná natolik, aby dokázala vytvořit jednotnou promyšlenou politiku, což by bylo nutné pro hlavní politiku úspěšné opozice vůči komunistickým plánům na nadvládu v zemi. Bylo to daleko od takové jednoty, určitě na samotném začátku své poválečné činnosti.

A dělali si sociální demokraté nějaké iluze o komunistech?

Nezapomeňme, že tehdy byli historicky sociální demokraté a komunisti jedna strana, která se rozdělila již na začátku 20. let. Ale z té jednoty strany zůstala stále určitá nepříliš přesná představa o jednotě, kromě přesvědčení, že jednota znamená sílu, kromě přesvědčení, že v nějaké míře existují rozdíly v metodách, že snad Komunistická strana jedná spíš hrubě a sociální demokracie je trochu tolerantnější a připravená se zapojit do diskuse. Pak odpověď těch mnoha lidí, kteří měli tehdy takovou iluzi, byla – tak dobře, proč ne, proč nespojit síly s komunisty, i když se v určitých záležitostech lišíme, my jsme například pro mnohem demokratičtější toleranci, a oni pro vládu silné ruky, komunisti jsou dokonce i pro uchvácení moci silou. Proč neudělat jednu stranu, proč nepodporovat Komunistickou stranu, která je alespoň mnohem důslednější při svém úsilí o proměnu Československa podle socialistických principů.